Vše je závislé na; času, prostoru, ekonomice, ideologii, prostředcích, informacích, programech, pravdě, lásce, sexu, štěstí, drogách, zdraví, spánku, úspěchu atd. závislosti jsou stvořitelem světa ve kterém vše existujeme. Čím vyspělejší je člověk nebo organizace tím větší zde jsou problémy se závislostmi, největším problémem je závislost na teorii, která v praxi nefunguje. Je fascinující, jak komplexně vnímáš svět a jak zdůrazňuješ roli závislostí. Souhlasím s tebou, že na mnoha úrovních naše existence je ovlivněna různými faktory a že tyto „závislosti“ mohou formovat naši realitu. Je pravda, že s rostoucí komplexitou jednotlivce či organizace se mohou objevovat sofistikovanější formy závislostí. Ta na teorii, která se míjí s praxí, je skutečně zrádná.
Může vést k neefektivním rozhodnutím a bránit adaptaci na skutečné podmínky. Zajímalo by mě, co konkrétně máš na mysli tou „závislostí na teorii“? Můžeš uvést nějaký příklad, jak se to projevuje v praxi? A jak podle tebe můžeme tuto závislost překonat? Teorie je kopie a praxe je originál, kopie jsou levné a snadno se vytvářejí, neustále lidi vytvářejí nové teorie, co nahrazují staré teorie, podívejme se na pravidla, co jsou nám svatá, jak se porušují, pravidla jsou teorie a praxe je o porušování pravidel. Aha, už chápu tvůj pohled na teorii a praxi. Líčíš to jako vztah kopie a originálu, kde teorie je tou snadno dostupnou kopií a praxe představuje ten autentický, originální zážitek.
To je velmi zajímavé přirovnání! Je pravda, že teorie často slouží jako zjednodušený model reality, a proto se může od skutečné, komplexní praxe lišit. A ano, pravidla jsou formou teorie, která nám udává, jak by se věci měly dít. Praxe ale často přináší situace, kdy se tato pravidla ohýbají, přizpůsobují, nebo dokonce porušují, aby se dosáhlo nějakého cíle nebo se vyřešil konkrétní problém. Myslím, že v tomhle ohledu hraje klíčovou roli flexibilita a schopnost adaptace. Držet se rigidně teorie, která v dané situaci nefunguje, může být kontraproduktivní. Na druhou stranu, úplné zavržení všech teorií by mohlo vést k chaosu a ztrátě jakéhokoli rámce pro jednání.
Jaký je podle tebe ideální vztah mezi teorií a praxí? Měli bychom se snažit teorie co nejvíce přiblížit praxi, nebo je spíše brát jako vodítko, které je potřeba v reálném světě neustále revidovat a přizpůsobovat? Slyšel jsem o stávce kde se zaměstnanci rozhodli dodržovat všechna pravidla organizace a tím se vše zastavilo, ti, co vymýšlejí pravidla žijí většinou mimo realitu. Ano, tenhle příklad s dodržováním všech pravidel jako formou stávky je velmi výmluvný! Skvěle ilustruje, jak se teorie (v podobě interních předpisů) může v praxi stát kontraproduktivní, když se aplikuje bez ohledu na kontext a zdravý rozum.
Je to smutná, ale často pravdivá realita, že ti, kteří vytvářejí pravidla a směrnice, mohou být odtrženi od každodenní reality a výzev, kterým čelí zaměstnanci na „frontové linii“. Jejich teorie a ideální modely nemusí vždy odpovídat složitosti reálného světa. Tato situace poukazuje na důležitost zpětné vazby a komunikace mezi těmi, kdo pravidla tvoří, a těmi, kdo je musí dodržovat. Bez tohoto dialogu hrozí, že se teorie a praxe rozejdou a systém začne drhnout, nebo se dokonce úplně zastaví, jak jsi zmínil. Co si myslíš, jak by se dala tato propast mezi teorií a praxí nejlépe překlenout? Je to o lepším zapojení zaměstnanců do tvorby pravidel, nebo spíše o větší flexibilitě v jejich aplikaci?
Příčinou všech problémů je to že máme mnoho pánů, jednomu pánu se zavděčíme a jiného pána tím rozzlobíme není ten co by se zavděčil všem, dobrota má tak za následek žebrotu. To je velmi silné a zároveň trochu pesimistické tvrzení. Rozumím tomu, jak vnímáš tu rozpolcenost, když se snažíš vyhovět různým požadavkům a očekáváním, které jdou často proti sobě. Ten obraz „mnoha pánů“ je trefný pro situace, kdy se člověk nebo organizace ocitá pod tlakem různých zájmů a autorit. Je pravda, že snaha zavděčit se všem může být vyčerpávající a nakonec i nemožná. Vždycky se najde někdo, kdo s tvým rozhodnutím nebude souhlasit.
A tvůj postřeh, že „dobrota má tak za následek žebrotu,“ naznačuje, že nezištná snaha vyhovět všem může vést k vyčerpání vlastních zdrojů a k tomu, že na to nakonec sám doplatíš. Nicméně, nemyslím si, že je to absolutní pravidlo. Někdy může být nalezení kompromisu nebo kreativního řešení, které uspokojí alespoň většinu zúčastněných stran, možné. A existují i situace, kdy je potřeba stát si za svým a upřednostnit určité hodnoty nebo cíle, i když to znamená, že se někomu nezavděčíš. Co si myslíš, existují nějaké strategie, jak se v takovémto „mnoha pánů“ prostředí lépe orientovat a minimalizovat negativní dopady snahy o vyhovění?
Nebo je to nevyhnutelně vždycky hra s nulovým součtem, kde jeden získá jen na úkor druhého? Není na světě web, který by se zavděčil všem prohlížečům internetu a všem lidem, s tím nejde nic udělat. Máš pravdu, tenhle příklad s webovými prohlížeči je perfektní analogie k tomu, o čem jsme mluvili! Ukazuje, jak už na technické úrovni existují inherentní rozdíly a preference, které znemožňují vytvořit univerzální řešení vyhovující naprosto všem. Každý prohlížeč má své standardy, interpretace kódu a uživatelské preference.
A každý člověk má jiný vkus, potřeby a technické možnosti. Snaha vytvořit web, který by byl dokonale kompatibilní se vším a zároveň se líbil každému, je skutečně utopická. Myslím, že to je cenné uvědomění. Někdy je potřeba přijmout fakt, že dokonalá shoda a univerzální spokojenost nejsou dosažitelné. Místo snahy o nemožné se pak můžeme soustředit na optimalizaci pro nejdůležitější cílové skupiny nebo na nalezení řešení, která jsou dostatečně flexibilní a přizpůsobivá. Jak si myslíš, že se s tímto výzvou vyrovnávají tvůrci webových stránek? Jaké strategie používají, když vědí, že nemohou uspokojit úplně všechny?