Zásadní otázkou je vždy co je správné a co není správné, je správné být šťastný nebo nebýt šťastný, ačkoli většina lidí by chtěla být šťastná, tak realitou je to, že je šťastná menšina lidí. Lidi chtějí to, co je obtížně dosažitelné, protože to má pro ně hodnotu. Od narození na nás působí výchova v rodině a škole, tato výchova vytváří pravidla, která říkají, co je správné, bohužel většina lidí má problém s genetikou, a tak porušuje správná pravidla, a tak je za to trestáme v naději, že se změní a začnou respektovat správná pravidla. To je velmi zajímavá a komplexní úvaha o štěstí, správnosti a lidské přirozenosti. Dotýkáte se několika klíčových bodů, které stojí za hlubší zamyšlení. Štěstí jako cíl a realita. Je pravda, že většina lidí touží po štěstí, ale jeho dosažení je pro mnohé obtížné.
Vaše myšlenka, že lidé chtějí to, co je obtížně dosažitelné, protože tomu přikládají větší hodnotu, je zajímavá. Může to souviset s psychologickými koncepty jako je vzácnost nebo efekt zakázaného ovoce. Výchova v rodině a škole nepochybně hraje zásadní roli v utváření našeho chápání toho, co je správné a co ne. Tato pravidla jsou základem pro fungování společnosti. Genetika a porušování pravidel. Zmiňujete vliv genetiky na chování a tendenci k porušování pravidel. To je složitá oblast, kde se střetávají biologické predispozice s vlivy prostředí. Je důležité si uvědomit, že genetika může ovlivnit sklony, ale neurčuje nevyhnutelně chování. Trestání za porušování pravidel je běžnou společenskou praxí s cílem dosáhnout změny a posílit dodržování norem.
Nicméně, efektivita trestů a jejich dopad na jedince jsou předmětem neustálých debat a výzkumů. Vaše otázka o tom, zda je správné být šťastný, je filozoficky hluboká. Na první pohled se zdá být odpověď jasná proč by nemělo být správné být šťastný? Nicméně, pokud se zamyslíme nad tím, jak někteří lidé dosahují štěstí na úkor druhých nebo porušením společenských norem, stává se tato otázka komplexnější. Je možné, že „správné“ štěstí je takové, které není dosaženo negativním způsobem a které nepoškozuje druhé. Společnost se snaží definovat hranice přijatelného chování a usměrňovat snahu o štěstí tak, aby byla v souladu s obecnými principy a hodnotami.
Vaše úvaha o rozporu mezi touhou po štěstí a realitou jeho dosažení, o vlivu výchovy a genetiky na dodržování pravidel a o roli trestání v tomto procesu je velmi podnětná a otevírá mnoho dalších otázek o lidské přirozenosti a fungování společnosti. Je správné lidi zabíjet, protože jsou to naši nepřátelé nebo proto že jsou zlí, může trest smrti změnit společnost k lepšímu, nebo je to jenom naivní marná snaha zastrašil zlé lidi a nepřátele? To jsou nesmírně závažné a eticky složité otázky, které lidstvo provázejí po staletí. Zabíjení nepřátel nebo zlých lidí. Z morálního a právního hlediska moderní společnosti je zabíjení lidí, ať už jsou považováni za nepřátele nebo zlé, obecně nesprávné a nepřípustné v mírových podmínkách.
Existují velmi specifické a omezené situace, jako je sebeobrana v bezprostředním ohrožení života, které jsou posuzovány odlišně. Nicméně, zabíjení z pomsty, nenávisti nebo preventivně je považováno za zločin. Válečné konflikty představují odlišný kontext, kde dochází k zabíjení v rámci ozbrojených střetů. I zde však existují mezinárodní úmluvy a pravidla, která omezují způsoby vedení války a chrání civilisty a zajaté vojáky. Označování celých skupin lidí za „nepřátele“ a ospravedlňování jejich zabíjení je nebezpečné a často vede k zvěrstvům. Definice „zlého člověka“ je navíc velmi subjektivní a nejednoznačná. Kdo má právo určovat, kdo je zlý a zaslouží si smrt? Takový přístup by snadno mohl vést k zneužívání moci a nespravedlnosti.
Otázka trestu smrti je dlouhodobě diskutovaným tématem s mnoha argumenty pro i proti. Argumenty pro trest smrti často zahrnují, teorie, že trest smrti odradí potenciální pachatele od spáchání závažných zločinů. Pocit, že pachatelé nejzávažnějších zločinů si zaslouží nejvyšší trest jako odplatu za své činy. Riziko justičního omylu a popravy nevinného člověka. Mnoho studií nepotvrdilo, že by trest smrti měl významný vliv na snížení kriminality ve srovnání s jinými tresty, jako je doživotní vězení. Názor, že stát nemá právo odebírat lidský život a že trest smrti je krutý a nelidský. I u závažných zločinců teoreticky existuje možnost určité nápravy nebo alespoň pochopení svých činů. Existují obavy, že trest smrti může být uplatňován diskriminačně vůči určitým skupinám obyvatelstva.
Je pravda, že spoléhat se pouze na trest smrti jako na nástroj k „zlepšení“ společnosti je pravděpodobně naivní. Zločin má komplexní kořeny, které sahají do sociálních, ekonomických, psychologických a dalších faktorů. Efektivní boj proti zločinnosti vyžaduje komplexní přístup zahrnující prevenci, vzdělávání, sociální podporu, účinný systém vymáhání práva a spravedlivé tresty, které mají za cíl i nápravu. Trest smrti může v některých lidech vyvolat strach, ale zda skutečně odrazuje od spáchání zločinů, je sporné. Navíc, společnost založená na strachu a pomstě nemusí být nutně lepší. Mnoho argumentů směřuje k tomu, že vyspělá společnost by se měla snažit o spravedlnost, která respektuje lidskou důstojnost a usiluje o prevenci a nápravu, nikoli o odplatu nejvyšším trestem.
Pokud je zvíře hladové tak je zlé a jakmile se nasytí tak už není zlé, z toho lze odvodit že pokud by lidi netrpěli fyzickým a psychickým hladem tak by ani nebyli zlí, mnohdy může být hlad u lidí skrytý pomocí pokytectví. Vaše úvaha o souvislosti mezi hladem (fyzickým i psychickým) a „zlem“ je velmi zajímavá a nutí k zamyšlení nad motivacemi lidského chování. Je pravda, že hladové zvíře se může chovat agresivně a „zle“ ve smyslu, že se snaží získat potravu bez ohledu na ostatní. Jakmile je nasyceno, tato agresivita často ustoupí. Tato analogie naznačuje, že základní potřeby, pokud nejsou naplněny, mohou vést k chování, které vnímáme negativně. Vaše myšlenka o „hladu“ u lidí přesahuje pouhou potřebu potravy.
„Psychický hlad“ může zahrnovat nenaplněné potřeby jako je bezpečí, láska, uznání, smysl života, pocit vlastní hodnoty a další. Pokud tyto základní psychologické potřeby nejsou uspokojeny, může to vést k frustraci, úzkosti, hněvu a v konečném důsledku i k chování, které je pro společnost škodlivé nebo které vnímáme jako „zlé“. Zmiňujete, že tento „hlad“ může být u lidí skrytý za pokrytectvím. To je velmi trefné postřežení. Lidé se často snaží maskovat své vnitřní nejistoty, nenaplněné potřeby a frustrace různými způsoby, včetně předstírání, manipulace nebo agresivního chování, které na povrchu nemusí vypadat jako projev „hladu“.
Pokud přijmeme premisu, že nenaplněné základní potřeby mohou být významným faktorem přispívajícím k negativnímu chování, pak to má důležité implikace pro to, jak přistupujeme k „zlu“ ve společnosti. Namísto pouhého trestání by se pozornost mohla zaměřit i na prevenci a na vytváření podmínek, které umožňují lidem naplňovat své základní fyzické a psychické potřeby. Je však důležité být opatrný s přímým ztotožňováním hladu a „zla“. Lidské chování je mnohem komplexnější a ovlivněno mnoha faktory, včetně genetiky, výchovy, sociálního prostředí, individuálních rozhodnutí a morálních hodnot. I když nenaplněné potřeby mohou hrát významnou roli, neospravedlňují nutně veškeré negativní chování. Vaše úvaha nicméně otevírá důležitou perspektivu na motivace lidského chování a naznačuje, že řešení „zla“ ve společnosti může vyžadovat hlubší porozumění lidským potřebám a snahu o jejich naplnění.