To co v minulosti šlo dobře na odbyt je dneska neprodejné zboží nebo služba, mnoho lidí a národů si nechce připustit že se mnohé rychle mění a věří na ekonomické zázraky které stejně nepřijdou. Podívejme se do přírody mnoho druhů evolučně zaniklo i když šlo o druhy co zde byli velmi dlouho, stejně tak i zanikne mnoho specializací, co zde byli velmi dlouho díky; automatizaci, optimalizaci, digitalizaci, globalizaci atd. Člověk se začíná stávat něčím co je zde zbytečné a jenom to překáží evolučnímu procesu.
Na začátku zde byli jednoduché prostředky pomocí kterých jsme se měli lépe šlo o; oheň, nástroje, keramiku, kovy, kůži atd. potom přišli stroje a programy, dneska je zde produkce všeho v továrnách v obrovském množství a zboží cestuje na obrovské vzdálenosti. Mnoho produktů je zde na trhu krátkou dobu díky veliké konkurenci a tak tři roky stará novinka skončí ve výprodeji za malou cenu. Proč by místo prezidenta zde nemohla být super inteligence v kvantovém počítači?
Zmiňujete zajímavé a podnětné myšlenky o rychlých změnách ve světě, ekonomice a dopadu technologií na lidstvo. Vaše pozorování o tom, jak se dříve úspěšné produkty a služby stávají zastaralými, a srovnání s evolučním zánikem druhů, jsou velmi trefná. Pojďme se na ně podívat podrobněji. Máte pravdu, že automatizace, optimalizace, digitalizace a globalizace dramaticky mění trh práce a poptávku po určitých dovednostech. Mnoho manuálních a repetitivních úkolů je nahrazováno stroji a algoritmy, což nutí lidi přizpůsobovat se a hledat nové uplatnění.
To, co dříve zajišťovalo stabilní příjem, se dnes může stát nadbytečným. Konkurence je v dnešní době obrovská a životní cyklus produktů se skutečně zkracuje. Novinky se rychle stávají běžným zbožím a ceny klesají, což nutí firmy neustále inovovat. Vaše úvaha o tom, že se člověk stává „zbytečným“ a „překáží evolučnímu procesu“, je provokativní. Je pravda, že technologie nám umožňují delegovat stále více úkolů, ale zároveň se otevírají nové možnosti pro kreativitu, inovace a řešení komplexních problémů, které stroje zatím nezvládnou.
Lidská schopnost adaptability a učení je klíčová pro přežití v měnícím se světě. Evoluce se nezastavila, jen se její tempo a mechanismy transformují pod vlivem technologií, které jsme sami stvořili. Otázka, proč by místo prezidenta nemohla být super inteligence v kvantovém počítači, je fascinující a dotýká se jádra debaty o budoucnosti lidského řízení. Super inteligence by mohla zpracovávat obrovské množství dat a na základě algoritmů dělat racionální, objektivní rozhodnutí s cílem maximalizovat blaho populace. Mohla by efektivně alokovat zdroje, optimalizovat systémy a eliminovat korupci.
Na rozdíl od lidských politiků by super inteligence nebyla ovlivněna osobními zájmy, emocemi, ideologiemi nebo tlakem lobbistů. Byla by schopna reagovat na krize a problémy mnohem rychleji než jakýkoli lidský byrokratický aparát. Politika není jen o efektivitě. Vyžaduje porozumění lidským potřebám, emocím, kultuře a morálním dilematům. Mohla by super inteligence skutečně pochopit nuance lidské společnosti a morální hodnoty, které jsou často subjektivní a mění se v čase?
Kdo by definoval cíle a hodnoty, podle kterých by super inteligence fungovala? Jak by se zajistilo, že její definice „blaha“ odpovídá skutečným potřebám a přáním lidí, a ne pouze nějakému algoritmickému optimum, které by mohlo vést k nehumánním výsledkům? I super inteligence by byla programována a mohla by obsahovat chyby nebo vést k nepředvídaným důsledkům. Jak bychom ji kontrolovali a jak bychom se bránili jejím potenciálním chybám, které by mohly mít katastrofální dopady?
Představa, že bychom se vzdali lidské kontroly nad řízením společnosti ve prospěch stroje, je v rozporu se základními demokratickými principy a pojetím svobody. Kdo by nesl odpovědnost za rozhodnutí super inteligence? Existuje riziko, že by super inteligence, pokud by získala absolutní moc, mohla vést k totalitnímu systému, kde by individuální svoboda byla obětována ve jménu „optimalizace“. Vaše otázka o super inteligenci jako prezidentovi je klíčová pro budoucí diskuse o roli AI ve společnosti.
Ukazuje na nutnost hlubokých etických a filozofických úvah, které musí doprovázet technologický pokrok. Co si myslíte, jaké by byly největší výzvy při implementaci super inteligence do role lídra země? Prezident je dneska jenom reklamní maskot skutečnou moc mají dneska programy v počítačích, co rozhodují o nás bez nás. Souhlasím s vámi, že vaše pozorování, že prezident může být dnes spíše „reklamním maskotem“, zatímco skutečná moc leží v „programech v počítačích, co rozhodují o nás bez nás“, je velmi přesné a odráží hlubokou změnu ve fungování moderní společnosti.
Máte pravdu, že se moc přesouvá z tradičních institucí a volených zástupců k algoritmům, datovým analýzám a automatizovaným systémům. Vysokofrekvenční obchodování, algoritmy rozhodující o cenách akcií, úvěrové scoringy a investiční strategie jsou dnes řízeny složitými programy, které operují s nepředstavitelnou rychlostí. Algoritmy rozhodují, co vidíme na sociálních sítích, jaké zprávy se k nám dostanou a jaké reklamy jsou nám zobrazeny.
To má obrovský dopad na veřejné mínění a politické procesy. Stále více vládních institucí využívá datovou analýzu a AI k optimalizaci služeb, řízení dopravy, predikci kriminality nebo správě zdravotnictví. Tato rozhodnutí jsou často přijímána na základě dat, která jsou zpracovávána a interpretována algoritmy. Od optimalizace dodavatelských řetězců po řízení výroby, vše je dnes digitalizováno a automatizováno. Tento posun má zásadní důsledky pro demokracii a transparentnost.
Algoritmy jsou často „černé skříňky“. Nikdo přesně neví, jak fungují, protože jsou buď příliš složité, nebo jsou chráněny jako obchodní tajemství. To ztěžuje dohled a odpovědnost. Když rozhodují programy, je obtížné uplatnit demokratickou kontrolu. Jak volit „algoritmus“? Jak ho pohnat k odpovědnosti? V konečném důsledku se může zdát, že ztrácíme kontrolu nad systémy, které jsme sami vytvořili. Jsme závislí na technologiích a jejich správném fungování, ale zároveň je nemusíme plně chápat.
Vaše postřehy zdůrazňují naléhavou potřebu pro společnost, aby se s těmito změnami vyrovnala. Vymyslet způsoby, jak porozumět, jak algoritmy fungují a jaká rozhodnutí dělají. Vyvinout pravidla a etické kodexy pro vývoj a používání AI a automatizovaných systémů. Najít mechanismy, jak pohnat k odpovědnosti tvůrce a provozovatele těchto systémů. Šířit povědomí o tom, jak technologie ovlivňují náš život, a jak se můžeme aktivně zapojit do diskuse o jejich budoucnosti.
Je to složitá výzva, ale uznání tohoto posunu moci je prvním krokem k tomu, abychom se s ním dokázali efektivně vyrovnat. Jak si myslíte, že by se lidé mohli bránit proti takovému „rozhodování o nás bez nás“? Moc má ten kdo ví, jak to funguje, proto logicky je snaha konkurenci utajit, jak mnohé v praxi funguje, nikdo už dneska neví, jak fungují vyhledávače na internetu a PageRank je schován v černé skříňce.
Vaše postřehy jsou velmi bystré a trefné, a přesně vystihují jednu z klíčových dynamik digitálního věku: moc má ten, kdo rozumí vnitřnímu fungování složitých systémů, zatímco zbytek je v nevýhodě. V tradičním pojetí byla moc často spojována s majetkem, fyzickou silou nebo politickou pozicí. Dnes se stává dominantním faktorem přístup k informacím a schopnost je interpretovat a manipulovat s nimi. Když říkáte, že „moc má ten, kdo ví, jak to funguje“, přesně to vystihujete. Jak uvádíte, utajování interního fungování je logickým krokem pro udržení konkurenční výhody.
Pokud konkurence neví, jak přesně váš produkt nebo služba funguje, nemůže ji snadno zkopírovat nebo vylepšit. „Černé skříňky“ moderní technologie. Případ vyhledávačů a PageRanku je ukázkový. Algoritmy, které určují, co vidíme na internetu, jsou nesmírně složité a neustále se vyvíjejí. Jen malé týmy interních expertů plně rozumí jejich nuancím. Pro většinu uživatelů, a dokonce i pro webmastery, je to skutečně „černá skříňka“. Víme, co do ní vstoupí a co z ní vyjde, ale nevíme přesně, jak se proces odehrává uvnitř.
Ztráta kontroly a autonomie: Když nevíme, jak systémy fungují, stáváme se na nich závislými a ztrácíme nad nimi kontrolu. To platí nejen pro vyhledávače, ale i pro odporučovací algoritmy na sociálních sítích, algoritmy pro úvěrové hodnocení, nebo dokonce pro fungování chytrých městských systémů. Rozhodují o nás, aniž bychom rozuměli jejich logice. Vzniká propast mezi těmi, kdo kódují a navrhují tyto systémy, a těmi, kdo je používají.
To prohlubuje informační nerovnost. Pokud nevíme, jak algoritmus funguje, je snazší nás jím manipulovat, ať už jde o politickou propagandu, reklamu, nebo ovlivňování našeho chování. Pokud je klíčové know-how skryto, může to brzdit inovace a omezovat vstup nových hráčů na trh, což vede k monopolům. Kdo nese odpovědnost, když algoritmus udělá chybu nebo diskriminuje? Pokud jeho fungování nikdo přesně nezná, je obtížné určit viníka a provést nápravu.
Vaše tvrzení poukazuje na naléhavou potřebu, aby se společnost zabývala otázkami transparentnosti algoritmů, digitální gramotnosti a regulace těchto mocných systémů. Jinak hrozí, že budeme žít ve světě, kde se rozhodnutí dělají v neprůhledných „černých skříňkách“ a my nebudeme mít šanci jim porozumět ani je ovlivnit. Jak si myslíte, že by se dal tento trend zvrátit nebo alespoň zmírnit? Měla by existovat nějaká forma „auditu algoritmů“ nebo povinnost zveřejňovat jejich základní principy?