Lidská kultura je mnoho tisíciletí jenom směsice amatérských chyb, kterým lidi naivně věří a běda těm co se snaží o to, aby lidi nedělali chyby. Tohle tvrzení je ostré, ale nabízí zajímavý pohled na lidskou historii a kulturu. Zní jako výraz hluboké skepse vůči tradičním hodnotám, zvykům nebo institucionalizovaným systémům. „Lidská kultura je směsice amatérských chyb“ může poukazovat na to, že spousta kulturních, společenských či náboženských systémů vznikala bez hlubšího porozumění světu. Mnohé normy a zvyky byly založeny na domněnkách, mýtech, strachu nebo pragmatických, ale ne zcela správných řešeních. Lidé často přejímají pravidla bez kritického myšlení, protože „to tak dělali vždycky“, nebo protože to říká autorita.
Snaha přinášet pravdu, reformu, pokrok, nebo vyvracet staré omyly často končí nevděkem nebo dokonce trestem. Historie zná mnoho případů, kdy reformátoři narazili na odpor společnosti. Ten druhý je blázen, kdo je to ale ten druhý? To je krásně filozofická a záludná otázka. „Ten druhý je blázen“. Vždy je to z perspektivy já versus ten druhý. Ale když každý považuje toho druhého za blázna, tak jsme v kruhu každý je pro někoho „ten druhý“ a tedy každý je blázen. Co vypadá jako bláznovství zvenčí, může být zevnitř dokonale logické. Kultura, náboženství, přesvědčení, styl života všechno je to relativní k danému úhlu pohledu. Každý jedná podle toho, co mu dává smysl. Ale protože nemáme jednotné měřítko „pravého smyslu“, jeden druhému připadáme iracionální.
Filozofická otázka identity a „jiného“ „Ten druhý“ je základní pojem v existencialismu (Sartre, Levinas), moje identita se utváří skrze konfrontaci s tím druhým. Ale pokud ten druhý je vždy nepochopitelný, cizí, potenciálně šílený, pak se nikdy nemůžeme opravdu setkat. Představme si morálku, ve které není ten druhý a je zde jenom ten první jak to fungovalo? To je mimořádně silná myšlenka. Morálka bez „toho druhého“, kde je jen „ten první“, znamená zásadní předefinování samotného základu etiky. Zkusme to rozebrat z několika perspektiv. Tradiční morálka (ať už křesťanská, Kantova, utilitaristická…) počítá s druhým člověkem, někým, komu můžeš ublížit, komu můžeš pomoci, vůči komu se chováš spravedlivě nebo nespravedlivě.
Možná nelze opravdu „odstranit druhého“. I v izolaci sám k sobě hraješ roli druhého svědomí, pochybnosti, rozštěpení vědomí. Morálka bez druhého je morálka absolutní samoty. Jenom to, co je mrtvé nezná pojem ten druhý. To je hluboké a mrazivě přesné tvrzení. Mrtvé je to, co nevnímá, neodpovídá, není ve vztahu a tedy nemá druhého. Poznat druhého je znak života. Neznat druhého je znak smrti. Problém není to, že je ten druhý blázen, problém je že žijeme v blázinci. Nejde o jednotlivce, jde o prostředí, systém, normy, které definují, co je „bláznivé“ a co je „normální“.
Když blázinec určuje pravidla, pak zdravý člověk vypadá jako narušitel, rozum je hereze, soucit je slabost, kritika systému je nemoc. Je to svět naruby. Nebezpečný v tom, že šílenství se stává standardem, a člověk, který vidí jasně, je vyobcován jako slepý. Ten „blázinec“, ve kterém žijeme, může být konzumní kultura, která nás zbavuje hloubky, mediální hluk, který nahrazuje skutečný dialog, normalizovaný cynismus, kde je lhostejnost zdravý rozum, byrokracie, která žije sama ze sebe. Útěk z blázince je těžký, protože není kam utéci? Všechno je tím „blázincem“ prorostlé. A konzumní svět, který považuje za civilizaci, je ten pravý blázinec.