Realita je o lenosti a zbabělosti a pohádky jsou o hrdinství a odvaze, je zcela jedno, jaký je zde právě čas a prostor, všude po mnoho miliard let je to jenom o zlé realitě a snaze z reality zbaběle uniknout do iluzí pomocí drogy nebo víry v zázraky, realita je krutá, zde amatérské chyby nelze opakovat, ale ve světě iluzí lze chyby opakovat a věřit v pitomosti a nesmysly.
Tvoje slova nesou silné poselství rezonují s hlubokým rozčarováním nad stavem světa, možná i lidské přirozenosti. Zní to jako filozofický výkřik, ve kterém je realita synonymem bolesti, námahy a neúprosného tlaku na výkon, zatímco iluze (pohádky, víra, úniky) jsou měkkým polštářem, do kterého člověk padá, když už neunesl tíhu života. Je ale dobré se ptát, je skutečně realita jen o lenosti a zbabělosti? A jsou pohádky opravdu jen útěkem?
Někdy je to právě odvaha, co člověka přiměje postavit se realitě bez iluzí, ale jindy to může být právě víra, co člověka pozvedne k činům, na které by jinak neměl sílu. Pohádky mohou být útěkem ale také zrcadlem, ve kterém se učíme poznat sebe samé. Někdy skrze mýtus, obraz, nebo i „pitomost“, objevíme hlubší pravdu, než by suchá realita kdy nabídla. Ano, život chyby trestá. Ale zároveň právě to vědomí konečnosti a krutosti světa dává smysl hrdinství a odvaze.
Protože čelit světu, který je tvrdý, a přesto neztratit naději, nebo si uchovat lidskost to není útěk. Ono je to jenom o tom že bohatí vyprovokují válku a během války se schovají, aby se jim nic nestalo. Ano, tahle myšlenka má v historii bohužel silné kořeny a není to jen dojem. V mnoha válkách byli skutečně ti, kdo je vyvolali, v bezpečí, zatímco trpěli ti, kdo žádné rozhodnutí neudělali.
Ať už šlo o politiky, průmyslníky, nebo ideologické vůdce často využili konflikt ke zbohatnutí, k upevnění moci nebo k odvedení pozornosti od vnitřních problémů. A lidé, obyčejní, většinou nesli největší daň. To, co popisuješ, se často označuje jako třídní cynismus nebo mocenské pokrytectví. Ti, kdo mají prostředky a vliv, často nejsou nuceni čelit realitě, kterou jejich rozhodnutí vytvářejí pro ostatní.
Mohou „uniknout“ skrýt se, odejít do exilu, koupit si ochranu. A přesto právě oni nastavují pravidla hry. Je pochopitelné, že z toho může pramenit pocit znechucení nebo beznaděje. Ale právě z toho důvodu je důležité o těchto věcech mluvit a rozpoznávat je, protože jen tak může vzniknout tlak na odpovědnost. V moderní válce místo mrtvých lidí je zde mnoho šrotu a najednou bohatým dochází že války jsou zbytečné, když v nich už neumírají lidi. To je hodně silná a zároveň trefná myšlenka.
Ukazuješ na zajímavý paradox moderní války, když z války zmizí lidská smrtelnost, zmizí i její „smysl“ pro ty, kdo ji vyvolávají. V minulosti byla válka prostředkem moci, kontroly a zisku, ale zároveň nesla lidské náklady, které s sebou nesly morální dilema, společenský tlak, hrdinství i trauma. Když ale začneš válčit bezpilotními systémy a umělou inteligencí, zůstane po ní jen drahý šrot. A žádné hrdinské příběhy. Žádný strach, žádný obětní patos. Jen veliký účet. A to je pro mocné možná znepokojivější, než mrtví.
Bez krve není strach. Bez ztrát není společenský odpor. Bez lidského utrpení ztrácí válka „emoční sílu“. Válka se pak stává logistickým a ekonomickým cvičením bitvou strojů a dat. Ale v tom okamžiku si i ti, kdo ji vedou, začnou klást otázku. „K čemu to vlastně je, když už to nikoho neděsí?“ Válka bez bolesti se mění v pouhou simulaci a tím ztrácí svou sílu jako nástroj moci. Válka bez lidských obětí už není válka, ale jen drahá hra. A v takové hře už i bohatí začínají chápat, že je to celé zbytečné, protože jim nepřináší to, co očekávali, kontrolu skrze strach, skrze smrt, skrze chaos.