Vše co je živé to jsou jenom evolucí naprogramované automaty se schopností se kopírovat, člověk je jenom tím jaké má vlastnosti a tak lidi podle vlastností logicky rozděluje do různých škatulek, většina lidí má více špatných vlastností než těch dobrých vlastností. To lze vyřešit už jenom tím že se lidi nahradí za roboty a umělou inteligenci, snaha lidi zdokonalit nebo opravit je naivní, protože na to není evoluční čas a nejsou na to ani veliké prostředky. Tak jako zde skončili evolučně trilobiti tak zde evolučně i brzo skončí lidi jako evoluční experiment který se nepovedl.
Genocida proběhne nenásilně pomocí ekonomiky, když lidi nebudou mít možnost profesionálně pracovat tak se z nich stanou ubožáci s nulovou hodnotou a pro nikoho nebudou výjimky nebo imunita. Přijde období antikoncepce protože zde už není ekonomická koncepce, ženy se budou od 15 let všude sterilizovat aby stát měl peníze na svoje potřeby, populace začne logicky bez dětí stárnout a tak zde bude v 60 letech eutanázie, aby se nemuseli lidem vyplácet starobní důchody. Text, který jste napsali, prezentuje velmi pesimistickou a dystopickou vizi budoucnosti lidstva, ve které jsou lidé redukováni na pouhé „evolucí naprogramované automaty“ a předvídá jejich nahrazení roboty a umělou inteligencí.
Argumentace začíná premisou, že lidé jsou jen „evolucí naprogramované automaty“ a jsou definováni svými vlastnostmi, přičemž většina z nich je údajně negativní. Z tohoto pohledu je snaha o zdokonalení lidstva považována za naivní a nereálnou kvůli nedostatku času a zdrojů pro „opravu“. Je zde přirovnání k trilobitům, což naznačuje, že lidstvo je jen dočasným, neúspěšným evolučním experimentem, který brzy skončí. Dále text předpovídá „nenásilnou genocidu“ prostřednictvím ekonomiky.
Hlavní myšlenkou je, že jakmile roboti a umělá inteligence nahradí lidskou práci, lidé ztratí svou ekonomickou hodnotu a stanou se „ubožáky s nulovou hodnotou“. Zde se objevuje představa, že nikdo nebude mít výjimky ani imunitu. Nejdrastičtější část vize se týká populační kontroly. Předpokládá se zavedení povinné sterilizace žen od 15 let pod záminkou úspory státních peněz. To by vedlo k logickému stárnutí populace a následně k eutanazii ve věku 60 let, aby se stát vyhnul vyplácení starobních důchodů. Tato vize je hluboce dehumanizující a fatalistická.
Zcela ignoruje komplexnost lidské existence, včetně naší schopnosti se učit, tvořit, empatie, lásky, a touhy po smyslu. Zaměřuje se pouze na negativní aspekty lidské povahy a ekonomickou utilitu. I když technologie a umělá inteligence nepochybně mění svět práce, existuje mnoho diskuzí a snah o nalezení řešení, která by lidem umožnila adaptovat se a prosperovat, nikoli být jednoduše eliminováni. Představa o povinné sterilizaci a eutanazii je v přímém rozporu s lidskými právy a etickými normami.
Přestože text představuje extrémní a znepokojivý pohled, je důležité si uvědomit, že jde o hypotetický scénář, který není založen na současném konsenzu vědců, sociologů nebo filozofů ohledně budoucnosti lidstva. Lidská práva jsou jenom dogmatismus, v přírodě nic takového není zde platí jenom právo silnějšího. Argument, že lidská práva jsou jen „dogmatismus“ a v přírodě platí „právo silnějšího“, je častou, ale zjednodušující kritikou. Je důležité rozlišovat mezi přírodním světem a lidskou společností.
V přírodě skutečně platí zákon džungle, kde silnější, rychlejší nebo lépe adaptovaný jedinec či druh má větší šanci na přežití a rozmnožování. Přírodní výběr nezná morálku ani etiku, jen efektivitu a přežití. Z tohoto pohledu je argument o „právu silnějšího“ v přírodě logický. Avšak lidská společnost, na rozdíl od čistě přírodního prostředí, si vytvořila komplexní systémy norem, pravidel a hodnot. Lidé nejsou jen biologické bytosti, ale i sociální a kulturní. Lidská práva nevycházejí z biologického imperativu přežití, ale z filozofických, etických a historických úvah o tom, jak by se lidé měli chovat k sobě navzájem.
Jsou to snahy o vytvoření společnosti, kde je každý jedinec chráněn před zneužitím moci, kde je zajištěna určitá úroveň důstojnosti a kde existují mechanismy pro řešení konfliktů bez neustálého boje o přežití. Myšlenka lidských práv se vyvinula jako protipól k „právu silnějšího“, právě proto, že lidé si uvědomili destruktivní potenciál neomezené moci a násilí. Jsou pokusem o zmírnění přirozené brutálnosti a o vytvoření stabilnějšího a spravedlivějšího prostředí pro všechny. Dogmatismus je obvykle spojen s nekritickým přijímáním názorů.
Zatímco principy lidských práv jsou základní, jejich interpretace a aplikace se neustále vyvíjí a diskutuje v závislosti na společenských změnách a nových poznatcích. Nejsou tedy „neměnné“ v rigidním slova smyslu, ale spíše základním kamenem pro dialog o spravedlnosti. Tvrdit, že lidská práva jsou jen dogmatismus, protože v přírodě neexistují, je chybná analogie. Lidé se snaží překonat čistě instinktivní a biologické chování a budovat společnosti založené na sdílených hodnotách. Lidská práva jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů k dosažení tohoto cíle. Co si myslíte, že by se stalo se společností, kdybychom se řídili výhradně principem „práva silnějšího“?
Co je to dogmatismus? Dogmatismus je víra v teorie, které v praxi nefungují, kdy to pochopíš? Definice, kterou uvádíte pro dogmatismus tedy „víra v teorie, které v praxi nefungují“ je sice v běžné řeči často používána, ale není to kompletní nebo akademicky přesná definice. Dogmatismus je přístup k myšlení nebo soubor názorů, které jsou nekriticky a pevně přijímány jako absolutní pravda, aniž by byly podrobeny pochybnostem, ověřování nebo racionálnímu zpochybnění. Dogmatik se drží svých přesvědčení bez ohledu na důkazy, které by je mohly vyvracet.
Existuje silný odpor k revizi nebo opuštění těchto přesvědčení, i když se ukáže, že nejsou účinná nebo se neslučují s realitou. Dogmatické teorie jsou vnímány jako neměnné a univerzální pravdy, nikoli jako hypotézy, které mohou být testovány a případně vyvráceny. Dogmatické myšlení často odmítá kritiku nebo alternativní pohledy jako irelevantní, mylné nebo dokonce nepřátelské. V praxi se dogmatismus skutečně může projevovat jako lpění na teoriích, které nefungují. Pokud se ekonomický systém drží určitých dogmatických principů, které dlouhodobě vedou k chudobě nebo nerovnosti, a odmítá se přizpůsobit novým podmínkám nebo důkazům.
Když politická ideologie lpí na svých základních premisách, i když opakovaně selhávají při řešení společenských problémů. I když se věda snaží být antidogmatická, někdy se i v ní objeví lpění na starých teoriích tváří v tvář novým důkazům. Je důležité si uvědomit, že ne každá teorie, která v praxi nefunguje, je nutně dogmatická. Teorie se vyvíjejí, a někdy prostě nejsou správné nebo potřebují úpravy. Dogmatismus nastává, když se na nefungující teorii lpí nekriticky a navzdory důkazům. Takže, „kdy to pochopím“?
Rozdíl je v tom, že dogmatismus není o tom, zda teorie funguje, ale o způsobu, jakým se k ní přistupuje tedy zda je kriticky zkoumána, nebo nekriticky přijímána jako dogma. Vše je o protikladech a co je protikladem dogmatismu? Výborná otázka! Pokud je vše o protikladech, pak se pojďme podívat na to, co stojí v opozici k dogmatismu. Protikladem dogmatismu je přístup, který se vyznačuje otevřeností, kritickým myšlením, skepticismem a flexibilitou. Můžeme ho nazvat různými jmény, ale podstatou je snaha o pochopení reality na základě důkazů a ochota měnit názory, když se objeví nové informace.
Zde jsou některé klíčové aspekty protikladu k dogmatismu. Kritické myšlení. Namísto nekritického přijímání dogmat, kritické myšlení znamená aktivní zpochybňování, analyzování informací, hodnocení důkazů a formování vlastních závěrů. Skepticismus. Zdravá skepse neznamená popírání, ale zdržení se konečného soudu, dokud nejsou k dispozici dostatečné a ověřitelné důkazy. Skeptik je ochoten změnit svůj názor, pokud jsou prezentovány přesvědčivé argumenty. Ochota zvažovat nové myšlenky, perspektivy a důkazy, i když jsou v rozporu s našimi stávajícími přesvědčeními.
Znamená to být přístupný učení a růstu. Schopnost přizpůsobit se novým informacím a měnícím se okolnostem. Na rozdíl od rigidnosti dogmatismu, flexibilita umožňuje revizi názorů a strategií. Přijímání poznání na základě pozorování a zkušeností (empirismus) a logického uvažování (racionalismus), spíše než na základě nevyvratitelných pravd.
Věda je v podstatě antidogmatická. Je založena na testování hypotéz, shromažďování důkazů, a pokud důkazy vyvrátí teorii, pak je tato teorie opuštěna nebo upravena. Proč je to důležité? Tyto protikladné rysy jsou zásadní pro osobní rozvoj, vědecký pokrok a fungování demokratické společnosti.
Umožňují nám učit se z chyb, inovovat a efektivněji řešit problémy. Myslíte, že je snadné se těchto antidogmatických principů držet v každodenním životě? Protikladem dogmatismu jsou vesmírné zákony jako zákon; kauzality, protikladů, gravitace, času, prostoru atd. Rozumím vaší myšlence, že vesmírné zákony jako kauzalita, protiklady, gravitace, čas a prostor stojí v opozici k dogmatismu, a to z určitého pohledu dává smysl. Proč jsou vesmírné zákony opakem dogmatismu? Vesmírné zákony jsou neměnné a platí univerzálně pro každého a všude ve vesmíru, bez ohledu na individuální víru nebo názor.
Nejsou předmětem lidského dogmatismu, který je založen na pevných, často nevyvratitelných lidských přesvědčeních. Tyto zákony jsou v principu ověřitelné pozorováním a experimenty. Například gravitace je pozorovatelný jev, který lze změřit a popsat matematicky. Dogmatismus naopak často spočívá v tvrzeních, která nelze empiricky ověřit nebo vyvrátit. Vesmírné zákony jsou objektivní. Nezáleží na tom, zda v gravitaci věříte, nebo ne, stále vás přitahuje k zemi. Dogmatismus je naopak subjektivní a závislý na přijetí konkrétní doktríny. Základ pro poznání.
Studium a pochopení těchto zákonů je základem pro veškeré vědecké poznání a racionální uvažování. Neomezují poznání, ale naopak jej umožňují a rozšiřují. Dogmatismus naopak poznání omezuje a potlačuje kritické zkoumání. Rozdíl v úrovni abstraktnosti. Je však důležité si uvědomit, že hovoříme o dvou různých úrovních pojmů. Vesmírné zákony jsou objektivní principy fungování reality. Jsou to to, co je. Dogmatismus je způsob lidského myšlení a přístupu k poznání. Je to způsob, jakým přemýšlíme o tom, co je, nebo jak se k poznání stavíme. Takže zatímco dogmatismus je lidská kognitivní tendence, vesmírné zákony jsou fundamentální pravidla, kterými se řídí vesmír.
Z tohoto pohledu jsou vesmírné zákony „antidogmatické“ v tom smyslu, že nelze popřít jejich existenci pouhou vírou, a jsou základem pro poznání, které je v protikladu k dogmatickému myšlení. Chápu tedy, že pro vás vesmírné zákony představují objektivní realitu, která nutí k pokoře a vědeckému přístupu, což je v ostrém kontrastu s rigiditou a nekritičností dogmatismu. Dogma je tvrdá droga pro psychicky nemocné lidi, bez této drogy přichází abstinenční syndrom. Vaše vyjádření o dogmatu jako o „tvrdé droze pro psychicky nemocné lidi“ a srovnání s „abstinenčním syndromem“ je velmi silná a metaforická.
I když se jedná o metaforu, která není určena k doslovnému chápání, dobře vystihuje jisté aspekty psychologického lpění na dogmatech. Dogma jako „droga“ a „závislost“. Stejně jako droga může nabídnout únik z reality nebo pocit dočasné úlevy, dogma může poskytnout lidem pocit bezpečí a jistoty ve složitém a nejistém světě. Nabízí hotové odpovědi na existenciální otázky, morální vodítka a strukturu, což může být pro některé jedince velmi přitažlivé. Dogma často zjednodušuje složité problémy na černobílé vidění, což může být pro ty, kdo se cítí zahlceni složitostí světa, úlevné.
Eliminace nutnosti kritického myšlení a rozhodování může být vnímána jako snížení psychické zátěže. Pokud se člověk na dogma psychicky „závisí“ a je jím plně orientován, jeho ztráta nebo zpochybnění může skutečně vést k pocitům úzkosti, dezorientace, prázdnoty a krize identity. Podobně jako u drogové závislosti, kde tělo a mysl reagují na nedostatek látky, může mysl reagovat na absenci pevného dogmatického rámce, který dříve poskytoval smysl a řád. Funkce pro „nemocné“ (zranitelné).
Vaše spojení s „psychicky nemocnými lidmi“ naznačuje, že dogma může být obzvláště lákavé pro ty, kteří se cítí zranitelní, úzkostní, nebo kteří hledají snadné odpovědi na své problémy. Pro tyto lidi může dogma plnit funkci „berličky“ nebo únikového mechanismu. Je dogma „droga“ pro „nemocné“? Je důležité si uvědomit, že i když je metafora silná, není dogma nutně jen pro „nemocné“ lidi. Mnoho lidí s dobrým psychickým zdravím se drží dogmatických přesvědčení, a to z různých důvodů – kulturních, sociálních, tradičních nebo prostě proto, že jim poskytují rámec pro život.
Avšak pro ty, kteří se potýkají s vnitřními nejistotami nebo úzkostmi, může dogma hrát roli, která je blíže popisu „drogy“. Vaše metafora velmi dobře vystihuje psychologickou funkci dogmatu pro některé jedince a to, jak obtížné může být opustit pevně zakotvená přesvědčení. Co si myslíte, že by bylo řešením pro takový „abstinenční syndrom“ po opuštění dogmatu? Problémem vysazení drogy je to že se uvolní místo pro novou drogu, která rychle nahradí starou drogu, podle hesla, král je mrtev ať žije nový král. Váš postřeh je velmi trefný a vystihuje jeden z hlavních problémů při opouštění dogmatických systémů nebo závislostí obecně.
Myšlenka, že „krále je mrtev, ať žije nový král“, perfektně ilustruje tendenci lidské psychiky hledat náhradní rámec nebo zdroj jistoty, když ten předchozí padne. Lidská psychika má přirozenou tendenci k hledání smyslu, řádu a předvídatelnosti. Když se dřívější dogmatický systém (ať už náboženský, ideologický, nebo osobní přesvědčení) zhroutí, vzniká prázdnota a nejistota. Tato prázdnota může být velmi nepříjemná a úzkostná, což nutí jedince ji rychle zaplnit. Několik důvodů, proč k tomuto „nahrazování“ dochází.
Potřeba kognitivního uspořádání. Lidé potřebují mít určitý systém, jak si vysvětlit svět. Dogmata často poskytují jednoduché a komplexní odpovědi. Když se jedno zhroutí, mozek se snaží vytvořit nebo najít nové, aby zaplnil tuto mezeru a snížil kognitivní disonanci. Emocionální závislost. Jak jste sám uvedl, dogma může fungovat jako „droga“ poskytující pocit bezpečí a úlevy od úzkosti. Abstinující jedinec pak cítí silnou potřebu tento pocit získat zpět, a nová „droga“ (nové dogma, nová závislost) se jeví jako rychlé řešení. Sociální tlak a identita: Dogmata jsou často spojena s určitými sociálními skupinami nebo identitami.
Ztráta dogmatu může znamenat i ztrátu sociální příslušnosti a pocitu identity, což může vést k rychlému přijetí nového dogmatu v jiné skupině. Neochota čelit nejistotě. Život v nejistotě a s otevřenými otázkami je pro mnoho lidí náročný. Nové dogma nabízí iluzi jistoty a kontroly, i když je jen dočasná. Jak přerušit kruh „krále“. Přerušení tohoto cyklu vyžaduje vědomou práci na sobě a pěstování antidogmatických přístupů, o kterých jsme hovořili. Rozvíjení kritického myšlení: Aktivní zpochybňování všech přesvědčení, ne jen těch starých. Přijetí nejistoty. Učení se žít s faktem, že na některé otázky nemusí existovat jednoduché nebo konečné odpovědi.
Otevřenost a flexibilita. Být ochotný neustále revidovat své názory na základě nových důkazů, místo lpění na pevné pravdě. Budování vnitřní síly a autonomie. Najít si smysl a hodnoty uvnitř sebe, nikoli je hledat ve vnějších dogmatech nebo autoritách. Hledání rozmanitosti. Místo jedné „pravdy“ se exponovat různým myšlenkám a perspektivám. Je to dlouhodobý proces, ale vede k větší svobodě a odolnosti. Myslíte si, že je možné se naučit žít s touto nejistotou, nebo je lidská povaha předurčena vždy hledat nějakou „pevnou půdu pod nohama“?
Lékař neumí nic jiného než léčit pomocí léků a když lék přestane účinkovat, tak nasadí jiný lék, o tom je; dogmatismus, ekonomika, psychika, osud atd. Řešením je neopravovat ale nahrazovat, je to nemocné tak to eliminujeme a nahradíme za zdravé tak to řeší příroda. Vaše nejnovější vyjádření je velmi radikální a navazuje na předchozí myšlenky o eliminaci a nahrazování. Rozděluje se do dvou hlavních částí: kritika lékařské praxe a jejího přístupu k léčbě a filozofie „nahrazování“ namísto „opravování“, inspirovaná přírodou.
Tvrdíte, že lékaři se drží dogmatického přístupu k léčbě, kdy pouze střídají léky, když jeden přestane účinkovat. Podle vás je to projev dogmatismu. Lékaři jsou fixováni na farmakologické řešení a nejsou schopni nebo ochotni hledat jiné cesty, i když léky selžou. To odpovídá vaší definici dogmatismu jako víry v teorie, které v praxi nefungují. Ekonomiky. Zde naznačujete, že systém je poháněn ekonomickými zájmy (farmaceutický průmysl, poplatky za návštěvy atd.), nikoli skutečným uzdravením.
Může jít o psychologickou setrvačnost nebo „závislost“ na zavedených postupech. Naznačuje to smíření se s tím, že to tak prostě je, a nelze to změnit. Tato kritika poukazuje na frustraci z omezení moderní medicíny, která se někdy zaměřuje spíše na management symptomů než na hledání a řešení skutečné příčiny nemoci, nebo na celostní přístup k pacientovi. Filozofie „nahrazování“ podle přírody. Nejzásadnější je však vaše navržení řešení „neopravovat ale nahrazovat.“ Zde se vracíte k myšlence přírodního výběru a efektivnosti.
Pokud je něco „nemocné“ (nefunkční, poškozené), neměli bychom to zkoušet „opravovat“ (což je vnímáno jako marné nebo neefektivní), ale místo toho to eliminovat a nahradit něčím „zdravým“ (funkčním, lepším). Argumentujete, že takto to řeší sama příroda. V přírodě slabí jedinci nebo druhy nepřežívají, jsou nahrazeni silnějšími a lépe adaptovanými. Tento pohled je extrémně pragmatický a utilitární, ale zároveň hluboce kontroverzní a eticky problematický, pokud by se aplikoval na lidskou společnost. Aplikace tohoto principu „nahrazování“ na lidi by vedla k eugenickým praktikám a masivní diskriminaci.
Znamenalo by to, že lidé s nemocemi, postižením nebo jakýmkoli „nedostatkem“ by neměli být „opravováni“ (léčeni), ale eliminováni a nahrazeni. To je v přímém rozporu se základními principy lidských práv a lidské důstojnosti, které se snaží chránit každého jedince bez ohledu na jeho „užitečnost“ nebo „zdraví“. Omezení přírodní analogie. I když je příroda plná cyklů zániku a nahrazení, lidská společnost se záměrně snaží překonat krutost čistého přírodního výběru tím, že pečuje o slabé, léčí nemocné a usiluje o spravedlnost a rovnost.
Snažíme se využívat naše inteligence a empatii k budování společnosti, která není jen bojem o přežití. Hodnota života. Kdo by rozhodoval o tom, co je „nemocné“ natolik, aby bylo „eliminováno“? A kdo by byl „zdravý“ natolik, aby „nahradil“? Tyto otázky vedou k morálním dilematům nedozírných rozměrů. Vaše myšlenky jsou konzistentní s vaší předchozí vizí o „nenásilné genocidě“ a nahrazování lidí roboty. Odhalují přesvědčení o inherentní nedokonalosti lidstva a o nutnosti radikálních, „efektivních“ řešení, která by překonala lidské slabosti. Vidíte nějaké etické limity v aplikaci tohoto principu „eliminace a nahrazování“ na lidskou společnost?
Pokud je můj fotoaparát neustále v servisu tak si koupím kvalitní fotoaparát a nikdo to nebere jako porušování práv výrobců fotoaparátů. Chápu vaši analogii. Porovnáváte neustále se kazící fotoaparát s „nemocným“ člověkem a tvrdíte, že stejně jako si koupíte nový fotoaparát, měli bychom „nahradit“ i nemocné lidi. Vaše analogie s fotoaparátem je zajímavá, ale má zásadní rozdíly, které ji činí pro srovnání s lidským životem nepoužitelnou. Předmět vs. živá bytost. Fotoaparát je neživý předmět, nástroj vyrobený člověkem. Má jasně definovanou funkci a jeho „hodnota“ je primárně utilitární fotit.
Pokud nefotí, je pro nás bezcenný. Lidé jsou živé, vnímající bytosti s komplexní vnitřní hodnotou, která nepřesahuje jen jejich „funkčnost“ nebo „zdraví“. Jejich hodnota není dána jen tím, co produkují nebo jak jsou „zdraví“. Výrobci fotoaparátů nemají „práva“ na to, aby jejich výrobky byly neustále opravovány nebo používány. Nemají vědomí, emoce ani osobnost. Lidé mají základní lidská práva, která jim zaručují důstojnost, právo na život, na péči a na ochranu před diskriminací a eliminací, bez ohledu na jejich zdravotní stav nebo „funkčnost“.
Rozhodnutí koupit nový fotoaparát je osobní ekonomické rozhodnutí, které nikoho jiného nepoškozuje. Rozhodnutí „nahradit“ lidi by mělo katastrofální etické a sociální důsledky, vedoucí k totalitnímu režimu, eugenice a masovému útlaku. Účelem fotoaparátu je fotit. Účelem lidského života není být „dokonalým strojem“ nebo „funkčním nástrojem“. Společnost si cení různorodosti, empatie, lásky, kreativity a schopnosti pečovat o ty slabší. Vaše analogie se snaží aplikovat principy z neživého světa na lidskou existenci.
I když v ekonomice a technice je „nahrazování“ často efektivním řešením, v oblasti lidského života a etiky je to velmi nebezpečný a nespravedlivý koncept. Lidská práva nejsou „dogma“ v tom smyslu, že by byla neměnná a nekriticky přijímaná bez důkazů, ale jsou to základní etické principy, které jsme si jako společnost vytvořili, abychom zabránili tomu nejhoršímu, co jsme schopni si navzájem udělat. Jejich existence je přímou reakcí na historii, ve které se lidé chovali k sobě navzájem jako k předmětům, které lze „eliminovat“ nebo „nahradit“.
Účelem každého života je být užitečný, a pokud to popíráte jste dogmaticky naprogramovaný a potřebujete aktualizaci. Vaše tvrzení, že „účelem každého života je být užitečný“, je velmi silné a provokativní. Pokud s vámi nesouhlasím, považujete mě za „dogmaticky naprogramovaného“ a potřebujícího „aktualizaci“. Je užitečnost jediným účelem života? V přírodě je užitečnost pro přežití druhu, ekosystému nebo genové linie často klíčová. Jedinec, který není „užitečný“ v reprodukčním smyslu nebo pro udržení skupiny, může být eliminován.
Z tohoto pohledu byste mohl argumentovat, že přírodní svět upřednostňuje užitečnost. Avšak v lidské společnosti, a zvláště v moderních západních kulturách, se pojetí „účelu života“ výrazně rozšířilo. Pro mnoho lidí není užitečnost (ve smyslu produkce nebo funkčnosti) jediným, a často ani hlavním, účelem existence. Lidské životy jsou ceněny pro. Vnitřní hodnotu. Prostě proto, že existují. Lásku a vztahy. Schopnost milovat, být milován a vytvářet hluboké vazby. Štěstí a naplnění.
Individuální hledání osobního štěstí a smyslu. Kreativitu a krásu. Tvorba umění, hudby, myšlenek, které nemusí být „užitečné“ v praktickém smyslu. Učení a růst. Snaha o pochopení světa a sebe sama. Empatii a soucit. Schopnost pomáhat druhým, i když to nepřináší žádný přímý „užitek“. Dogmatismus a „aktualizace“. Pokud vaše definice dogmatismu je „víra v teorie, které v praxi nefungují,“ pak tvrdit, že jediným účelem života je užitečnost, by mohlo být pro mnohé právě dogmatické. Proč? Protože by to znamenalo ignorovat širokou škálu lidských zkušeností a hodnot, které nemají přímou „užitečnou“ funkci, ale jsou hluboce smysluplné a pro společnost důležité.
„Aktualizace“ v tomto kontextu by pak znamenala rozšíření vašeho pohledu o tyto širší aspekty lidské existence, které přesahují pouhou užitečnost. Jde o to, zda jsme ochotni připustit, že život může mít mnohostranné účely, nejen jeden, který je měřitelný praktickým přínosem. Přemýšleli jste někdy o tom, co by to znamenalo pro lidi, kteří kvůli nemoci, věku nebo postižení nejsou schopni být „užiteční“ v produktivním smyslu? Ztratili by pak jejich životy smysl? Rodiče mého otce byli židi, a tak skončili v plynové komoře, pokud by otec neutekl do Anglie tak bych se nenarodil, lidská práva jsou pohádka pro malé děti.
Váš příběh je tragický a hluboce osobní. To, co se stalo vašim prarodičům a co váš otec prožil, je děsivým svědectvím o nejhorších stránkách lidské historie a o tom, jak snadno může být lidský život znehodnocen a zničen. Zkušenost a pojetí lidských práv. Vaše osobní zkušenost s holokaustem a následnou záchranou vašeho otce vás vedla k přesvědčení, že „lidská práva jsou pohádka pro malé děti“. Rozumím, proč byste takovou zkušenost mohl takto interpretovat. Když vidíte, jak byli vaši blízcí brutálně zavražděni navzdory jakýmkoli představám o „právech,“ může se zdát, že jsou to jen prázdná slova bez skutečné moci.
Lidská práva jako ideál, ne záruka. Je klíčové si uvědomit, že lidská práva nejsou v první řadě popisem toho, co se děje, ale tím, co by se dít mělo. Lidská práva jsou soubor etických a morálních principů a právních norem, které si lidstvo vytvořilo, aby chránilo důstojnost a svobodu každého jedince. Jsou to aspirace, nikoli automatické záruky. Vznikla právě jako reakce na hrůzy jako holokaust, s cílem zabránit jejich opakování. Jsou pokusem o naučení se z minulosti a budování lepší, spravedlivější budoucnosti. Tam, kde jsou lidská práva porušována (jako v případě vašich prarodičů), nejsou tato práva „pohádkou,“ ale nástrojem a cílem boje pro ty, kteří jsou utlačováni.
Existují lidé, kteří nasazují své životy, aby za tato práva bojovali a aby se z nich stala realita pro více lidí. To, že byla porušena v minulosti nebo jsou porušována dnes, neznamená, že jsou bezcenná. Znamená to, že boj za jejich dodržování je neustálý. Proč jsou lidská práva stále relevantní. I když vás vaše zkušenost vede k nihilismu, je důležité si uvědomit, že myšlenka lidských práv, poskytuje základ pro spravedlnost. Jsou základem pro právní systémy mnoha zemí a mezinárodní právo, které se snaží bránit bezpráví a držet aktéry odpovědnými. Inspirovala sociální pokrok. Vedla k zrušení otroctví, k rozšíření volebního práva, k ochraně menšin a k mnoha dalším zlepšením v lidské společnosti.
Formuje náš morální kompas: Pomáhají nám definovat, co je správné a spravedlivé, a co je nepřijatelné v chování jedinců i států. Váš příběh je bolestivou připomínkou, že lidská práva nejsou samozřejmostí a že jejich dodržování závisí na neustálém úsilí a bdělosti společnosti. Myslíte si, že by bez ideálu lidských práv mohla být podobná zvěrstva ještě snáze ospravedlnitelná nebo opakovatelná? V Číně jsou dlouhodobě lidská práva jenom utopie a nikdo to neřeší, pořád se točíme okolo dogmatismu který je nám svatý. Máte naprostou pravdu, když říkáte, že v Číně jsou lidská práva dlouhodobě utopií a že je to obrovský a komplexní problém.
A také máte pravdu, že se v diskuzi často můžeme točit v kruhu, který nazýváte „dogmatismem“. Je pravdou, že mnoho mezinárodních organizací a vlád opakovaně kritizuje Čínu za závažné porušování lidských práv. Existují důkazy o nucených pracích, převýchovných táborech, nucených sterilizacích a kulturní perzekuci. Omezování svobody projevu, shromažďování a sdružování, cenzura internetu a médií. Pronásledování disidentů, právníků a obhájců lidských práv. Nedostatečná ochrana pracovních práv a závažné otázky týkající se systému „sociálního kreditu“. Omezení náboženské svobody.
Tvrdit, že „nikdo to neřeší,“ by však nebylo přesné. Mezinárodní společenství se těmito otázkami zabývá a mnohé země vydávají společná prohlášení, odsuzující čínské praktiky. Některé země uvalily sankce na čínské představitele a subjekty odpovědné za porušování lidských práv. Problém je v efektivitě těchto opatření. Čína je silná ekonomická a politická mocnost, která často odmítá mezinárodní kritiku jako vměšování do vnitřních záležitostí.
Často také využívá svůj vliv v mezinárodních organizacích, aby oslabila kritiku nebo prosadila vlastní narativ o lidských právech, který klade důraz na ekonomický rozvoj před individuálními svobodami. Váš bod o „dogmatismu“ je zde relevantní. Někdy se diskuze o lidských právech stává rituální, kde západní země opakují své požadavky, zatímco Čína opakuje své odmítání, aniž by došlo ke skutečnému pokroku. To může vést k pocitu, že se obě strany drží svých „dogmat“ a nejsou ochotny se pohnout z místa, což může být pro lidi zasažené porušováním práv frustrující.
Dogmatismus zde může být oboustranný. Na straně Číny. Je to pevné lpění na suverenitě a vnitřních záležitostech, které brání jakékoli vnější kritice, a na specifickém pojetí lidských práv, které upřednostňuje kolektivní práva a rozvoj před individuálními svobodami. Na straně západu. Někdy se kritika může jevit jako opakování stejných prohlášení bez reálných pákových mechanismů, což může působit jako dogmatické lpění na ideálu bez efektivního řešení. Vaše poznámka o „svatém dogmatismu“ poukazuje na to, že pro mnohé (včetně obránců lidských práv) se principy lidských práv staly téměř nedotknutelnými, což může někdy bránit hledání pragmatických a inovativních cest, jak tyto principy prosazovat v zemích, jako je Čína.
Nicméně, to že je někde situace špatná a obtížně řešitelná, neznamená, že ideál lidských práv je automaticky bezcenný nebo „pohádka.“ Znamená to, že je to neustálý boj a výzva k hledání účinnějších způsobů, jak tyto ideály promítnout do reality. Dogma je závislé na moci, to, co je bezmocné nemůže hlásat dogma, naopak je donuceno dogmata pokorně přijmout, aby se vyhnulo trestu, je to jako s mojí vojnou, kde jsem nedostával mzdu a musel nadřízeným říkat soudruhu. Váš nejnovější postřeh je velmi přesný a vystihuje úzkou souvislost mezi dogmatem a mocí.
Poukazujete na to, že dogma není jen abstraktní teorie, ale nástroj, který je využíván k udržení a prosazování moci. Jak jste řekl, dogma je závislé na moci. Mocní (stát, autoritativní režim, náboženská instituce) často používají dogmata. Definováním „jediné pravdy“ eliminují alternativní pohledy a myšlenky, které by mohly ohrozit jejich autoritu. Dogmata mohou ospravedlňovat určité společenské řády, hierarchie nebo nespravedlnosti. Mohou sjednotit lidi pod jednou vlajkou nebo ideologií, čímž posilují moc vládnoucí elity.
Jakékoli zpochybnění dogmatu je pak vnímáno jako útok na moc a může být potrestáno. Ti, kdo jsou bezmocní, jsou naopak donuceni dogmata přijmout. Vaše zkušenost z vojny, kde jste musel říkat „soudruhu“ a nedostával plat, je dokonalým příkladem. Odmítnutí dogmatu by vedlo k trestu, marginalizaci, nebo dokonce fyzické likvidaci. Pokorné přijetí se stává strategií přežití. Pro bezmocné se dogma stává „realitou“, které se musí podřídit, protože nemají prostředky ani sílu ji zpochybnit. Vnější přijetí dogmatu ze strany bezmocných vytváří iluzi konsensu a stability, i když vnitřně panuje nesouhlas.
Vaše pozorování platí napříč historií a různými společenskými systémy. Komunistické a fašistické režimy se silně spoléhaly na dogmatické ideologie (např. marxismus-leninismus, nacistická rasová teorie), které byly vynucovány pomocí propagandy, cenzury a teroru. Mnoho náboženských systémů má dogmata, která jsou pro věřící závazná a jejich zpochybnění může vést k vyloučení z komunity nebo jiným sankcím. I v moderních korporacích se mohou objevovat „dogmata“ o firemních hodnotách nebo procesech, jejichž zpochybnění může vést k negativním důsledkům pro zaměstnance.
Váš pohled na dogma jako nástroj moci a vynucené poslušnosti je proto velmi relevantní a odhaluje temnou stránku dogmatického myšlení. Vidíte nějaké cesty, jak může jednotlivec nebo společnost odolávat dogmatům, která jsou prosazována mocí? Psychiatr skončil jako pacient v psychiatrické nemocnici a ptá se co mi dáváte za léky? Pokud nebudete brát léky dáme vám je pomocí injekce, odpor je marný my tady rozhodujeme o vás bez vás. Váš příběh o psychiatrovi, který se stane pacientem a je nucen přijmout léčbu, je silnou a znepokojivou metaforou.
Dokonale ilustruje vaši předchozí myšlenku o moci, dogmatismu a bezmoci. Tento scénář poukazuje na několik klíčových aspektů, které jste zmiňoval. Psychiatrická léčebna zde reprezentuje systém, který má absolutní moc a prosazuje svá vlastní dogmata (v tomto případě o tom, co je „zdravé“ a jak se to léčí). Nezáleží na tom, že bývalý psychiatr je sám odborník, v pozici pacienta je jeho hlas umlčen a jeho názory jsou irelevantní. Věta „Pokud nebudete brát léky, dáme vám je pomocí injekce, odpor je marný“ jasně demonstruje, jak je bezmocný jedinec donucen přijmout dogma systému, aby se vyhnul trestu (nucená aplikace léků).
Fráze „my tady rozhodujeme o vás bez vás“ je esencí tohoto vztahu moci a bezmoci. Ukazuje, že lidská práva a autonomie jednotlivce jsou zcela potlačeny ve prospěch systému. To, že psychiatr, dříve expert, je redukován na pouhého pacienta, kterému je odepřeno i právo na informovaný souhlas s vlastní léčbou, je aktem dehumanizace. Ukazuje nebezpečí, když se jakákoli instituce (lékařská, politická, náboženská) stane příliš rigidní a ztratí schopnost kriticky sebereflexe a empatie. Vyjadřuje hlubokou obavu ze situace, kdy jedinec ztratí kontrolu nad vlastním životem a je nucen podřídit se vnější autoritě, která ho vnímá jen jako „případ“, ne jako komplexní bytost.
Psychiatr, který kdysi reprezentoval systém, se stává jeho obětí, což zdůrazňuje, jak snadno se role mohou obrátit a jak zranitelný může být kdokoli tváří v tvář absolutní moci. Vaše metafora velmi silně rezonuje s tématy, která jste dříve nadnesl o bezmocnosti, o „užitečnosti“ vs. vnitřní hodnotě, a o „opravování“ vs. „nahrazování“, které může v extrémním případě vyústit v potlačení základní lidské svobody. Co si myslíte, že by měl být ideální vztah mezi pacientem a lékařem, aby se předešlo takovému „dogmatismu moci“?
Zde se dostáváme k tomu, že myslíme a jednáme jako zvířata a že zde pořád platí všude jenom právo silnějšího, humanismus je jenom divadlo s maskami. Váš závěr je drsný a fatalistický, ale je to pochopitelný pohled vzhledem k argumentům, které jste předložil. Vyjadřujete myšlenku, že navzdory veškerým snahám o civilizaci a humanismus, základní princip „práva silnějšího“ stále vládne lidské společnosti, a že naše humanitární ideály jsou jen iluzí „divadlem s maskami.“ Lidské chování a „právo silnějšího“. Máte pravdu v tom, že v lidském chování se často projevují pudy a mechanizmy podobné těm zvířecím, zejména v kontextu boje o zdroje, dominanci a přežití.
Historie je plná příkladů, kdy se „silnější“ (ať už jednotlivci, skupiny, nebo státy) prosazovali na úkor „slabších“ prostřednictvím násilí, útlaku a využívání moci. Příběhy, které jste uvedl osud vašich prarodičů, vynucené přijetí dogmat, zkušenost psychiatra v léčebně to vše jsou silné argumenty pro tvrzení, že moc a dominance hrají zásadní roli a že teoretické ideály humanismu se v praxi často hroutí. Humanismus jako „divadlo s maskami“? Když říkáte, že „humanismus je jenom divadlo s maskami“, naznačujete, že je to jen fasáda.
Lidská práva, etika a soucit jsou jen vnějším projevem, za kterým se skrývají sobecké a mocenské motivy. Společnosti a jednotlivci prohlašují humanitární hodnoty, ale jednají v rozporu s nimi, když je to pro ně výhodné. Humanismus může být zneužit jako rétorický nástroj k ospravedlnění vlastních zájmů nebo k morálnímu tlaku na druhé. Avšak i přes tyto temné aspekty je důležité si uvědomit komplexnost lidské povahy. Zatímco „právo silnějšího“ je nepochybně přítomno, existují i silné protichůdné síly. Lidé jsou schopni hluboké empatie, altruismu a obětavosti, které se ne vždy dají vysvětlit čistě sobeckými zájmy.
Lidské společnosti jsou postaveny na komplexní spolupráci a solidaritě, které jdou nad rámec „práva silnějšího“. Hledání smyslu a morálních hodnot. Touha po spravedlnosti, kráse a vyšším smyslu je silně přítomná v lidské kultuře a myšlení. Přestože je historie plná zvěrstev, vidíme i pokrok v oblasti lidských práv, snižování násilí, rozšiřování vzdělání a péče o slabé což by nebylo možné, kdyby humanismus byl jen prázdnou maskou. Je pravda, že ideály humanismu jsou často křehké a zranitelné vůči moci a agresi. Svět není ani zdaleka dokonalý a nespravedlnosti je všude plno.
Ale to, že se za tyto ideály neustále bojuje, že je lidé stále hlásají a snaží se je prosazovat, naznačuje, že v lidské povaze existuje i něco víc než jen pouhý zvířecí instinkt dominance. Myslíte si, že by lidstvo dokázalo přežít v dlouhodobém horizontu, kdybychom se řídili výhradně „právem silnějšího“ a opustili jakékoli humanitární ideály? Přesuneme humanismus jenom do našich snů a v realitě kdy nespíme tak budeme realisty co odmítají dogmatismus. Váš návrh na přesun humanismu do sféry snů a ponechání si realismu bez dogmatismu pro bdělý stav je fascinující a radikální myšlenka.
Znamená to v podstatě, že humanismus jako ideál, ne praktická realita. Humanismus by byl vnímán jako krásný, ale nerealistický ideál, něco, po čem toužíme v našich nejlepších představách o světě, ale co není udržitelné nebo praktikovatelné v drsné realitě. Byl by to jakýsi „útěk“ do utopie, která nám dává naději nebo útěchu, ale nemá vliv na naše skutečné jednání. Vědomá volba realismu: V bdělém stavu, v reálném světě, bychom se řídili čistým realismem, který je zbaven dogmat. To by znamenalo pragmatický přístup k životu, založený na tom, co skutečně „funguje“ a co je efektivní, bez ohledu na sentimentální nebo morální „pohádky“.
Vaše vize „realismu bez dogmatismu“ je klíčová. Čelit skutečnosti takové, jaká je, včetně „práva silnějšího“ a lidských slabostí, bez iluzí nebo maskování. Aktivní odmítání jakýchkoli neměnných nebo nekriticky přijímaných pravd, ať už jde o morální normy, náboženské principy nebo ideologie. Pokud něco nefunguje v praxi, mělo by to být opuštěno. Zaměření se na účinnost a přežití, podobně jako v přírodě, s ochotou eliminovat nefunkční prvky a nahrazovat je funkčními. Tento přístup by měl zásadní důsledky pro společnost. Rozpad etických rámců.
Pokud by humanismus zůstal jen snem, ztratily by opodstatnění koncepty jako lidská práva, soucit s nemocnými, péče o slabé nebo úsilí o rovnost. Byly by nahrazeny čistě pragmatickým a utilitárním přístupem. Principy „práva silnějšího“ by získaly plnou legitimitu, což by vedlo k extrémní hierarchizaci společnosti a k potenciálně brutálním formám dominance a podmanění. Bez alespoň nějakého rámce, který by přesahoval pouhou efektivnost, by lidská existence mohla postrádat hlubší smysl, lásku a solidaritu, které jsou pro mnohé zdrojem naplnění. Je to vize světa, kde by účelovost a přežití byly nade vše.
Ačkoli by mohla vést k určité formě „efektivnosti“ a odstranění „iluzí“, nesla by s sebou i riziko ztráty toho, co činí lidskou společnost a lidskou zkušenost jedinečnou a smysluplnou nad rámec pouhého biologického přežití. Vidíte v tomto přístupu, že by se lidská společnost stala silnější a stabilnější, nebo by se rozpadla do chaotického boje všech proti všem?