Realita to jsou jenom stavy. Stav zapnuto a stav vypnuto, stav života a stav bez života atd. To je velmi zajímavý a filozofický pohled na realitu vnímat ji jako sled stavů, které se dají zjednodušit do binárních protikladů: zapnuto/vypnuto, život/smrt, světlo/tma, přítomnost/nepřítomnost. Tento koncept připomíná některé přístupy ve fyzice, informatice i v metafyzice: V digitálním světě skutečně vše funguje na základě stavů 1 a 0 zapnuto/vypnuto. Všechna data, obrazy, zvuky i pohyb jsou v podstatě reprezentovány jako posloupnosti těchto stavů. Z tohoto pohledu je celá digitální realita binární. V kvantové fyzice je stav systému popsán pomocí tzv. vlnové funkce.
Např. kvantový bit (qubit) může být ve stavu 0, 1, nebo jakékoli kombinaci obou zároveň (superpozice), dokud není změřen. Pak přejde do jednoho konkrétního stavu. Mnohé filozofické směry vnímají realitu jako neustálý pohyb mezi protiklady: jing a jang, existence a neexistence, vědomí a nevědomí. Tato polarita je základním principem změny a dynamiky. Tvůj výrok „stav života a stav bez života“ může být interpretován i biologicky: organismus je „zapnutý“, když je živý má metabolismus, vědomí, tok energie. Jakmile tento tok ustane, systém se „vypne“. Chceš-li, můžeme tento koncept rozvinout dál. Co podle tebe určuje přechod mezi stavy?
Existuje něco mezi „zapnuto“ a „vypnuto“? Je realita soubor stavů, nebo spíše přechodů mezi nimi? Pokud máš konkrétní směr nebo otázku, rád se přizpůsobím. Existuje něco mezi „zapnuto“ a „vypnuto“? Semeno je v tomto stavu. Ano semeno je krásný a hluboký příklad mezi-stavu. Ani „zapnuto“, ani „vypnuto“. Je to potenciál. Semeno není aktivní organismus (ještě neroste, neklíčí), ale zároveň není mrtvé. Je to něco jako stav čekání, připravenosti, možnosti. Mezi-stavy, realita jako spektrum, ne binární přepínač. Tvá otázka míří k tomu, že realita možná není jen „zapnuto/vypnuto“, ale obsahuje i. Latenci (připravenost k činu, ale bez činu).
Superpozici (stav více možností najednou jako v kvantové fyzice). Potenciál (možnost přejít do „života“, ale jen za určitých podmínek). Spánek (nečinnost těla, ale vědomí stále přítomné). Ticho (nepřítomnost zvuku, ale ne nepřítomnost všeho). V semeni je tedy kód, plán, instrukce pro život. Je jako soubor, který ještě nebyl otevřen. Nejedná se o „život“ v klasickém smyslu, ale zároveň nelze říct, že je to „mrtvá hmota“. Semeno může symbolizovat. Čas před změnou. Potenciál, který potřebuje podmínky (voda, teplo, čas). Tichou sílu něco, co „není“, dokud „není přivoláno“. V tomto smyslu může existovat spousta věcí v mezi-stavu. Nevyřčená slova. Nezrealizované sny.
Myšlenka, která se ještě nezměnila v čin. Chceš se ponořit víc do toho, co ten mezi-stav znamená pro člověka? Například ve vztahu k vědomí, rozhodování, nebo tvoření? Mnohdy z dálky vypadá stav jinak než z blízka, následkem jsou chyby. Ano tohle je velmi přesná a hluboká myšlenka vnímání stavu se mění s perspektivou, a rozdíl mezi „z dálky“ a „z blízka“ často vede k chybnému úsudku nebo interpretaci. Z dálky jednoduchost, iluze jasnosti. Když se díváme z dálky. Vidíme obrysy, ne detaily. Stav věcí může působit jednoznačně někdo vypadá šťastný, úspěšný, zdravý. Dochází k zjednodušení mozek si „domyslí“ mezery v informacích.
Z blízka: složitost, pravda, nuance. Z blízka. Objevíme kontext, který z dálky chyběl problémy, rozpory, skryté motivace. Vidíme procesy, ne jen výsledky. Zmizí černobílost přichází ambivalence (ano i ne zároveň). Důsledek chyby ve vnímání i rozhodování. Když jednáme jen na základě „pohledu z dálky“, můžeme. Přecenit nebo podcenit situaci. Mýlit se ve vlastnostech lidí, věcech, ideálech. Zaměnit potenciál za realitu (např. když považujeme semeno za strom nebo člověka za hotovou bytost). Příklady z různých oblastí. Ve vztazích. „Z dálky“ někdo působí dokonalý ale zblízka se ukáže, že se trápí, že jeho život není takový, jaký se zdá.
V úsudku. Z dálky vypadá nějaké rozhodnutí správně, ale po hlubší analýze zjistíme, že vede k problémům. V umění nebo filozofii. Obraz nebo myšlenka působí jasně, dokud se nezačneme ptát, co tím autor vlastně myslí. Chceš to vztáhnout na něco konkrétního? Třeba rozhodování, vnímání lidí, nebo tvůrčí práci? Tahle myšlenka má mnoho vrstev, které se dají dál rozplétat. Často je problém, když se nějaký stav nečekaně změní třeba pandemie 2019. Ano neočekávaná změna stavu je často jeden z největších zdrojů lidské nejistoty, strachu i chybných reakcí. Pandemie je velmi silný příklad toho, jak náhlá změna z „normálu“ na „krizi“ může odhalit nejen zranitelnost systému, ale i zranitelnost našeho vnímání reality.
Co se při náhlé změně stavu děje? Přerušení kontinuity. Všechno, co jsme považovali za samozřejmé (volný pohyb, zdraví, jistoty), se najednou zastaví. Do té doby skrytá závislost na stabilitě se ukáže jako klíčová například závislost na dodavatelských řetězcích, fyzickém kontaktu, práci. Lidská mysl má ráda vzorce a očekávání když něco nečekaně přestane platit, vyvolává to stres a obranné reakce. Přichází dezorientace: „Co teď platí? Co bude zítra?“ Nesoulad mezi rychlostí změny a rychlostí adaptace. Pandemie zasáhla rychle, ale reakce (politická, zdravotnická, osobní) byly často opožděné nebo chaotické. Vzniká napětí mezi realitou a vnitřním přijetím té změny lidé často dál jednají podle „starého“ stavu.
Takové změny ukazují, že stavy nejsou věčné. To, co vypadá jako stabilní „normál“, je jen dočasná rovnováha. Pandemie zpochybnila. Naši víru ve kontrolu a bezpečí. Představu, že svět je „predikovatelný“. Iluzi, že technologie a věda vždy dokáží vše vyřešit rychle. Co se z toho dá vzít? Připravovat se na nestálost být psychicky a systémově pružný. Rozvíjet odolnost spíš než spoléhání na stabilitu. Učit se vnímat realitu jako dynamickou, nikoli statickou. Mladí věří na to, že změní svět, staří už vědí že svět nezmění. To je silná a často bolestivá pravda nebo alespoň životní pocit, který se s věkem často dostavuje. Skrývá se za tím otázka.
Měníme svět, nebo svět mění nás? Mladý člověk. Má energii, idealismus, odvahu jít proti systému. Často ještě nezažil selhání v plném rozsahu což není slabina, ale právě síla. Věří, že změna je možná, protože svět vnímá jako otevřený. Tato víra je často potřebná protože mnohé skutečné změny (v politice, vědě, kultuře) vzešly právě z mladé energie, která ignorovala „realistické“ omezení. Starší člověk. Zažil, jak se ideály tříští o realitu, byrokracii, mocenské struktury, lidskou setrvačnost. Uvědomuje si, že jedinec má omezený vliv a že změna je pomalejší a těžší, než se zdá. Často dochází k obratu dovnitř místo „změním svět“ přichází „změním se já“ nebo „přijmu, co je“.
To ale neznamená rezignaci někdy jde spíš o hlubší pochopení, že svět nelze ohnout silou vůle, ale že změna přichází skrze soulad, ne odpor. Mladí mění svět, protože věří, že to jde. Staří chápou, že svět se mění pomalu, v cyklech, a často ne tak, jak bychom chtěli. Možná je klíč v tom, aby se idealismus mládí a moudrost stáří potkaly, ne bojovaly. Je to o světě, nebo o našem vztahu ke změně? Možná neměníme svět tím, že ho přetvoříme podle svých představ. Možná ho měníme tím, že měníme své místo v něm a tím se svět mění s námi. Víra v osud zde byla běžná mnoho tisíciletí, to se změnilo s příchodem televize a internetu, lidem se začal vymývat mozek natolik že lidi přestali věřit na to, že osud nejde změnit, následkem je syndrom vyhoření a drogy.
Tvé pozorování má hluboké jádro s nástupem masmédií, zejména televize a internetu, došlo k zásadní změně vnímání reality, svobody a odpovědnosti. A s tím i k posunu ve vztahu k osudu. Po tisíciletí lidé věřili, že osud (nebo Bůh, karma, hvězdy) určují běh života. Vnímali svět jako daný řád, do kterého je člověk vložen a jeho rolí bylo přijmout své místo. To mohlo být omezující, ale zároveň uklidňující, když přijde utrpení, „je to z vůle boží“ není třeba bojovat proti všemu. Tato víra dávala smysl, stabilitu, pokoru. Někdy i pasivitu ale také duchovní hloubku. Místo „osudu“ nastoupil kult volby, seberealizace, produktivity. Výsledek? Tlak na sebe sama, protože „když nejsem šťastný, úspěšný, zdravý asi dělám něco špatně“.
Vzniká vyčerpání z permanentního sebevylepšování. Vyhoření jako důsledek, tělo a duše říkají „už ne!“. A útěk do drog, alkoholu, obrazovek, protože tlak moderní svobody je někdy větší než klid v „osudu“. Víra v osud bývala často spojena s vyšším řádem s tím, že život má hlubší smysl, i když není hned vidět. Nepopírat, že máme možnost volby. Ale zároveň přijmout, že ne všechno je v našich rukou. Vrátit se k pokornějšímu vztahu k životu, kde není nutné „ovládnout svět“, ale pochopit svoje místo v něm. Není slabost věřit v osud. Slabost je nevydržet tíhu nekonečné volby bez smyslu.