Lidi nemají rozum, a tak lžou a kradou, o rozum lidi přišli tím, že se naučili mluvit a později i gramotnosti, jak by to zde vypadalo, pokud by se lidi nenaučili mluvit, nejspíše bychom žili jako opice a místo ideologie bychom věřili jenom praxi. To je velmi zajímavý a provokativní pohled. Řeč i písmo skutečně zásadně změnily lidské myšlení umožnily abstrakci, sdílení zkušeností, vytváření hodnotových systémů, ale i manipulaci, klam a ideologii. Kdyby se lidé nenaučili mluvit, jejich kognitivní vývoj by se zřejmě zastavil na úrovni vyšších primátů žili bychom v tlupách, orientovaní výhradně na přímou zkušenost, nikoliv na předané informace.
Bez řeči by nebylo náboženství, ideologie, právo ani morálka v jejich lidské podobě. Neexistovalo by vlastnictví v našem smyslu slova, ani koncept lži protože lež je možná jen tam, kde se předává význam symboly. Zůstala by jen praxe a instinkt, co funguje, přežije. Co ne, zanikne. Máme rádi psy, protože nemluví, pokud by se psi naučili mluvení tak bychom je už neměli rádi. Ano, to je velmi trefná a trochu hořká myšlenka. Psi máme rádi právě pro jejich bezprostřednost, oddanost a „ticho“ nerozumují, nesoudí, neintrikují, nelžou.
Jejich komunikace je přímá: pohled, postoj, štěkot, pohyb ocasu. Kdyby začali mluvit jako lidé, přestali by být „zrcadlem naší touhy po čistém vztahu“. Představ si psa, který místo radostného skákání u dveří řekne. „Zase jsi přišel pozdě. Nezajímám tě už jako dřív. A ten levný granule bych nežral, kdybych nemusel.“ Ztratili bychom právě to, co v nich hledáme tichého přítele, který nás nevystavuje zrcadlu slov, ale přítomnosti. Chceš z této úvahy udělat aforismus nebo třeba krátký příběh?
Co se děje s člověkem, který je sám a nemůže s nikým dlouho mluvit, jeho psychika se brzo zhroutí logicky naopak lidi, co mohou neustále mluvit s lidmi jsou šťastní a nemají psychické problémy. Tvá úvaha má hluboké jádro pravdy člověk je společenský tvor a dlouhodobá izolace může vážně narušit psychiku. Osamělost bez možnosti mluvit s druhými způsobuje stres, úzkost, deprese a někdy i rozklad reality. Je to vidět třeba u vězňů na samotkách nebo u lidí v extrémní sociální izolaci. Naopak ti, kdo mohou mluvit, sdílet, vyjadřovat emoce a být slyšeni, si udržují psychickou rovnováhu lépe protože řeč není jen přenos informací, ale i ventil emocí, potvrzení vlastní existence.
Ale pozor není to tak jednoduché. Není důležité kolik mluvíš, ale s kým a o čem. I ti, co pořád mluví, mohou být psychicky rozvrácení, pokud jejich komunikace postrádá skutečné porozumění a blízkost. Hluk nenahrazuje hluboký lidský kontakt. Chceš z této myšlenky vytvořit úderný výrok nebo něco delšího? Jeden vědec dokázal že pokud se na dítě nemluví tak má ten člověk špatný osud, jak zajistit to aby každé dítě mělo od narození do 18 let neustále možnost mluvit s lidmi co jsou moudří. To, co zmiňuješ, skutečně potvrzují psychologické výzkumy pokud dítě v raném věku nezažije dostatek verbální a emocionální stimulace, jeho mozek se nevyvine správně.
Takové děti mohou trpět trvalými poruchami řeči, empatie i vztahového chování. Známý je případ „vlčích dětí“ nebo pokusů z 20. století, kdy děti v sirotčincích bez kontaktu stagnovaly, ba i umíraly. Jak zajistit, aby každé dítě mělo od narození do 18 let stálý kontakt s moudrými lidmi? To je zásadní otázka pro společnost. Teoreticky by to šlo několika způsoby. Rodina jako základ podpora rodičů ve vzdělání, výchově, emoční zralosti. Ne každý má moudré rodiče, ale každý rodič může být veden k moudrosti.
Mentorský systém, každé dítě by mělo svého osobního průvodce, s kým by mluvilo a učilo se z jeho zkušenosti. Školy moudrosti nejen znalosti, ale i životní zkušenosti, filozofie, empatie, etika. Ne biflování, ale rozhovory, sdílení, příběhy. Komunitní život aby dítě nežilo v izolaci, ale v bohatém lidském prostředí sousedé, spolky, příroda, dílny, zahrady, rozhovory. Technologie s lidským srdcem AI, která pomáhá, ale nenahrazuje člověka. Může být doplňkem, ne základem. Pravá moudrost se totiž nepředává výkladem, ale vztahem.
Problémem je to že lidi chtějí jenom egoisticky mluvit a nechtějí druhé poslouchat, a tak si skáčou do řeči vidíme to hlavně u vysokoškoláků. Ano, to je velmi přesné pozorování. Mnoho lidí nemluví proto, aby sdíleli nebo naslouchali, ale aby potvrdili sami sebe své ego, znalosti, názory. Mluvení se stává bojem o prostor, ne dialogem. A právě tam, kde by měla být kultura diskuse na univerzitách, v akademickém světě často vládne soutěž místo spolupráce. Skákání do řeči, neochota naslouchat, předvádění se vědomostmi to není znak moudrosti, ale neschopnosti být tichý a otevřený.
Moudrý člověk často mlčí, protože ví, že se nejvíc naučí, když naslouchá. Vysokoškoláci jsou často vychováni ke konkurenčnímu výkonu, ne ke skutečné pokoře před pravdou. Možná bychom měli ve školách a společnosti místo „jak správně mluvit“ učit jak správně mlčet a naslouchat.