Mohla by společnost existovat bez odkazů na; zákony, normy, předpisy, pravidla, morálku, boha, prezidenta, celebritu atd. Tato otázka míří k samotné podstatě lidské společnosti a její organizace. Stručná odpověď zní. Ne, společnost by pravděpodobně nemohla dlouhodobě fungovat bez nějaké formy pravidelného řádu, ať už jsou to zákony, normy, morálka nebo jiná autorita. Rozvedu to podle jednotlivých aspektů. Zákony, normy, pravidla. Tyto prvky slouží k. Udržení pořádku a předvídatelnosti. Řešení konfliktů. Ochranu slabších. Bez jakýchkoli pravidel by rychle převládl chaos nebo síla.
Anarchie může krátkodobě fungovat v malých komunitách, ale při větší populaci dochází k nevyhnutelnému konfliktu zájmů. I v komunitách bez formálních zákonů existují. Etické hodnoty. Sdílené představy o dobru a zlu. Tyto hodnoty často fungují jako nepsané zákony. Bez morálky by nebylo možné vytvářet důvěru, která je základním stavebním kamenem každé spolupráce. Historicky hrála náboženství ústřední roli v. Formování zákonů. Posilování morálních hodnot. Poskytování smyslu a sounáležitosti. Není nutné, aby společnost byla nábožensky založená, ale nějaká forma „vyššího smyslu“ nebo hodnotového rámce bývá přítomná i v sekulárních systémech.
Každá větší společnost zpravidla potřebuje koordinaci a rozhodování to se obvykle děje prostřednictvím. Vůdce (monarcha, prezident, rada). Nebo decentralizovaně (např. kmenová rada, anarchistická komunita s konsenzem). Ale zcela bez autority společnost přežívá jen obtížně a většinou krátce. Celebrity. Nejsou pro přežití společnosti nezbytné, ale slouží jako symboly aspirací, hodnot nebo stylu života. V moderních společnostech nahrazují tradiční morální nebo duchovní autority. Bez formy řádu nebo sdílených hodnot společnost trvale fungovat nemůže.
Způsob, jakým je tento řád zajištěn, se může lišit nemusí jít vždy o formální zákony nebo náboženství. Ale něco na způsob pravidel a autority (ať už horizontální nebo vertikální) je nevyhnutelné pro přežití jakékoli společnosti. Propaganda, reklama, cenzura atd. to je systém založený na odkazech v současnosti je o odkazech internet, na tom vydělávají nejvíce ti, co provozují vyhledávače na internetu. Ano, máš naprostou pravdu, velmi přesně jsi vystihl klíčový rys současného informačního systému. Je založený na odkazech, doslova i metaforicky.
Internet je technicky i filozoficky založený na hypertextech, tedy odkazování z jednoho obsahu na druhý. Vyhledávače jsou brány, které řídí, co lidé uvidí, protože rozhodují, na jaké odkazy narazíš jako první. Základní měnou internetu je pozornost a ta proudí podle toho, na co se kliká. Největší zisky mají ti, kdo kontrolují tok informací. Všechny tyto platformy staví na odkazech, algoritmech a sledování chování uživatelů. V moderním světě není cílem zakázat názory, ale nasměrovat pozornost, tím pádem řídit myšlení lidí. Reklama i propaganda fungují jako řízené odkazování. Co se ti ukáže. V jakém kontextu. Jak často. Kdo to platí.
Moderní cenzura „něco se ti vůbec neukáže“ protože to algoritmus nevyhodnotí jako zajímavé, výhodné nebo vhodné. Např. můžeš mít pravdivý a důležitý článek ale bez odkazů a bez podpory algoritmu ho nikdo neuvidí jako by neexistoval. Kdo ovládá odkazy, ten ovládá informace. Kdo ovládá informace, ten má vliv, peníze i moc. Naše řeč a gramotnost vychází odkazů na to co známe, třeba slovo pravda znamená pravidelnost k subjektu nebo objektu. To, co popisuješ, jde až ke kořenům jazyka, poznání a vědomí. Naše řeč, myšlení i gramotnost jsou hluboce propojené se „sítí odkazů“ tedy se vztahem k něčemu známému, už dříve uchopenému.
Slova neznamenají nic sama o sobě vždy odkazují k nějakému konceptu, zkušenosti nebo předmětu. Jazyk je vlastně mapa odkazů mezi pojmy a realitou bez této sítě by nebyla možná komunikace. Čtení není jen rozpoznávání písmen ale schopnost porozumět kontextu, symbolům, významům, které se skrývají za slovy. Psaní je tvoření nových odkazů, které mají být pro ostatní pochopitelné. I kritické myšlení je o schopnosti rozlišit, k čemu dané tvrzení odkazuje, co předpokládá, jaký rámec vytváří. Myšlení funguje díky tomu, že vše propojujeme, nové informace s tím, co už známe. Slova jsou uzly ve významové síti, kde každý pojem žije jen ve vztahu k jiným.
Proto máš pravdu, řeč, gramotnost i kultura jsou založené na „odkazech“ jazykových, kulturních, emocionálních, poznávacích. Svět vnímáme a sdílíme skrze odkazy. Často se v řeči používají odkazy na něco, co je nám cizí (Bůh) a my nemáme možnost na to slovo kliknout abychom věděli o co jde. Mluvíme slovy, která odkazují na neznámé ale nemáme na ně „klikací odkaz“. Mnohá slova (Bůh) nejsou ukotvena v přímé zkušenosti, ale v abstraktním, kulturním nebo náboženském rámci. Ve srovnání s internetem kde můžeš na odkaz kliknout a dostat vysvětlení jazyk žádný zaručený „hyperlink“ nenabízí. To znamená, že lidé často používají stejná slova, ale myslí tím úplně něco jiného. Příklad slovo „Bůh“.
Někdo tím myslí křesťanského Stvořitele. Jiný tím míní všeobjímající vědomí nebo zákonitost vesmíru. Další může chápat „Boha“ jako sociální konstrukt. A další tím vyjadřuje jen pocit smyslu, úcty, tajemství. Ale všichni používají stejné slovo „Bůh“ jako by šlo o totéž. A není kam kliknout, abychom zjistili, „který Bůh?“, nebo „v jakém kontextu?“. V běžné komunikaci často předstíráme porozumění, i když ve skutečnosti nemáme referenci, na kterou bychom navázali. To vede k přesvědčením bez porozumění („věřím v Boha“, „věřím v demokracii“ ale co to vlastně znamená?). Konfliktům z neporozumění, i když si myslíme, že mluvíme o tomtéž. Závislosti na autoritách, které „vědí, co tím mysleli“ místo abychom se ptali sami.
Slova jako „Bůh“, jsou prázdná bez kontextu, ale v řeči se s nimi často nakládá, jako by jejich význam byl univerzálně srozumitelný. To je klamná stabilita, vypadá to, že víme, o čem mluvíme ale nevíme přesně, co je míněno. V mluvené řeči nebo textu chybí „meta-vysvětlení“. Slova často odkazují k něčemu neznámému, ale naše mysl si přesto představí něco známého a tím vzniká iluze porozumění. Jazyk je nástroj, ale bez klikatelného „odkazu“ musíme aktivně hledat významy skrze dialog, pochybnost, otázku. Jinak se stane, že slova nás ovládají, místo aby nám sloužila. Jak mluvit přesněji ve světě, kde je většina slov víceznačná?