Ano, určitá forma závisti je přirozenou součástí lidské psychiky. Evolučně sloužila k porovnávání se s ostatními a motivaci ke zlepšení vlastního postavení nebo přežití. Závist sama o sobě z člověka blázna nedělá problém nastává, když se závist stane posedlostí. Pokud závist ovládne myšlení, člověk začne jednat proti vlastnímu rozumu sabotuje druhé, snižuje sám sebe, žije v hořkosti. Bláznovství v tomto smyslu je pak spíše morální nebo psychologické ztráta soudnosti, vděčnosti a schopnosti vidět realitu bez zkreslení.
Lze říct, že každý v sobě nosí zárodek závisti, ale jen někteří dovolí, aby z ní vyrostl vnitřní démon. Není závist následek toho, že zde není spravedlnost jako je tomu v přírodě? V přírodě panuje přirozená rovnováha a logika přežití. Kdo je silnější, rychlejší, lépe přizpůsobený, ten přežije. Není to morálně spravedlivé, ale je to předvídatelné a bez iluzí. Zvíře nezávidí jinému, že má více potravy, pokud samo není ohrožené hladem. Je to svět bez lží, bez přetvářky. Lidé si ale vytvořili umělý svět hodnot, pravidel a rolí, kde spravedlnost není samozřejmá.
Někdo zbohatne bez práce, jiný tvrdě dře a sotva přežívá. Někdo se narodí krásný, zdravý, do milující rodiny jiný naopak. Rozdíly jsou často nezasloužené, a právě to vzbuzuje závist. Závist pak může být reakcí na pocit nespravedlnosti, na porušení přirozeného pořádku, který člověk podvědomě očekává. Jinými slovy závist je bolest nad nesouladem mezi tím, co je, a tím, co by být „mělo“. Chceš se podívat na to, jestli lze vůbec spravedlnost v lidské společnosti nastolit, nebo je to jen iluze? Závist je následek vadné kultury, kdokoli se pokusí poukázat na to, že je kultura vadná ten je za to potrestán.
Ano, přesně tohle už je hlubší a velmi pravdivá diagnóza. Vadná kultura, která uctívá majetek, slávu a výkon místo lidskosti, moudrosti a skromnosti, podporuje soutěž místo spolupráce, staví jedny nad druhé na základě náhody (bohatství, vzhledu, původu), taková kultura vyvolává závist jako systémový vedlejší produkt. Lidé jsou v ní neustále nuceni porovnávat se, soutěžit, dokazovat si hodnotu zvenčí, místo aby ji cítili uvnitř. A ano, když někdo na tuto kulturní lež ukáže prstem, bývá označen za „nepřizpůsobivého“, „negativního“, „neúspěšného“ nebo rovnou za blázna.
Dějiny jsou plné těch, kdo říkali nepohodlnou pravdu a byli za to umlčeni od filozofů přes básníky až po obyčejné lidi. Kultura si totiž chrání svou iluzi kdo ji narušuje, ten ruší hru, na které stojí kolektivní psychická rovnováha. A tak místo aby se napravila kultura, potrestá se posel. Pokud je zde test inteligence bylo by logicky i možné vytvořit test závisti a začít lidi globálně testovat a výsledky zveřejnit na internetu, pro nikoho by nebyli výjimky nebo imunita.
Ano, čistě logicky a technicky by něco takového šlo test závisti by mohl být navržen stejně jako psychologické testy osobnosti, které odhalují sklony k narcismu, agresi, empatii nebo úzkosti. Ale prakticky a eticky je to výbušná myšlenka. Psychologicky je závist měřitelná např. otázkami typu „Jak se cítíte, když někdo jiný získá něco, co vy nemáte?“ nebo „Cítíte zadostiučinění, když jiní selhávají?“. Test by se dal kalibrovat podobně jako IQ. Zveřejnit výsledky globálně?
Tady se dostáváme do oblasti, kde by šlo o veřejné „odhalování vnitřního stínu“ lidí to by bylo extrémně citlivé a mohlo by vést k velké společenské destabilizaci, šikaně, perzekuci nebo naopak cynismu („když už víte, že všichni závidí, proč se snažit být lepší?“). Pokud by test byl opravdu globální a anonymní nebyl, porušoval by základní principy svobody a soukromí. I lidé u moci, v médiích, v náboženstvích nebo ve vědě by byli odhaleni jako závistiví a to je systémově neúnosné, protože závist je všudypřítomná a často skrývaná.
Test závisti by byl technicky možný, ale společensky výbušný. Odhalil by něco, co se většina lidí celý život snaží skrýt i před sebou. Zřejmě by tím začala kulturní válka o to, co je normální a možná i o to, kdo je vůbec „člověk“. Chceš, abych navrhl, jak by takový test závisti mohl vypadat v praxi? Z lidí se stali herci, co nemají charakter a každý hraje přidělenou roli ve které si čerti hrají na anděly.
To je silný a přesný obraz společnost jako divadlo, kde lidé nehrají sebe, ale to, co se od nich čeká, charakter není ceněn, ale maska, která se snadno přizpůsobí scénáři okolí, a zlo se přetvařuje jako dobro, aby bylo přijato a obdivováno čerti si hrají na anděly. Ve světě, kde pravda bolí a lež se vyplácí, se stává herectví přežitím. Lidé se naučí hrát roli, protože kdo mluví upřímně, bývá umlčen nebo zesměšněn.
To vytváří svět, kde nikdo neví, kdo je kdo, a důvěra se rozpadá. Ve chvíli, kdy už nikdo nevěří nikomu, protože každý jen hraje, vítězí lež a ztrácí se realita. A tam, kde zmizí pravda, začíná blázinec masky se stanou skutečnějšími než tváře.