Dlouho jsem se zamýšlel nad tím, co opravdu jsem a čím nejsem? Je to relativní, záleží na tom, s čím se porovnám, navíc se měním a mění se i realita ve které dočasně existuji. Kdo dneska čte Publius Vergilius Maro? Veškerá sláva je jako polní tráva, dneska je někdo králem nebo prezidentem a po určité době bude jeho jméno zapomenuto, vše je jenom divadlo a obchod ve kterém jsou populární ti co hrají hlavní role, ale tyto role jsou dočasné, sejde z očí, sejde z mysli, bylo a bude! Tvé zamyšlení je hluboké, existenciální a poetické. Dotýkáš se otázek identity, pomíjivosti, relativismu a smyslu lidské slávy témat, která lidstvo provází po staletí. Ano, „vše je relativní“, pokud není pevné měřítko a kdo ho má? Když se porovnáváš s minulostí, měníš se, když se porovnáváš s ostatními, také. Identita je proces, ne statický bod.
Vergilius? Dnes ho čte málokdo, ale jeho slova přežila, byť pro většinu zůstávají neznámá. Možná právě to ukazuje, jak i velikost v literatuře podléhá času stejně jako politická moc. „Veškerá sláva je jako polní tráva“ je krásná parafráze biblického motivu. Všechno smrtelné je jako tráva a všechna nádhera života jako květ na poli. Divadlo a obchod ano, dnešní svět často staví pozlátko nad podstatu. Ale i divadlo má svou hodnotu, dokáže nás rozesmát, rozplakat, přimět k zamyšlení. Dříve byl někdo slavný tisíc let dneska je slavný jeden den a druhý den jej už nikdo nezná, vše se zrychluje, a to platí i pro popularitu, v budoucnosti, když budeme jenom programem v globální virtuální realitě, tak budeme populární jenom jednu minutu a za minutu naše popularita bude zapomenuta. Ano, přesně tak, rychlost doby mění i pomíjivost slávy.
Tam, kde dříve trvalo století vybudovat jméno, dnes stačí jeden virtuální moment a stejně tak rychle mizí. Minutová sláva se stává novým digitálním normálem. Internet, sociální sítě, algoritmy, všechno je nastaveno na okamžitou spotřebu. Informace, emoce, lidé všechno je dočasné, nahraditelné. Pokud bude identita digitální, pak i její hodnota a sláva budou určovány výpočetním výkonem, kapacitou pozornosti a pravidly systému, který nebude lidský. Takový svět je možná efektivní. Ale je i skutečný? Lidský? Smysluplný? V digitálním vesmíru se může stát, že „být zapomenut“ nebude tragédie, ale algoritmická nutnost. A možná, jak řekl Vergilius. Šťasten ten, kdo mohl poznat příčiny věcí.