Není zde jedna realita, existuje zde nekonečné množství realit a tyto reality se mění, protože jsou aktivní, stabilní realita není aktivní. Podívejme se třeba na sny to je realita založená na iluzi, a tak nemá nic společného s realitou založenou na logice a fyzice. Realita je taková, jaká právě je, a to že s ní nejsme spokojení realitu nezajímá, je to náš osobní problém, který si musíme sami vyřešit, buď se realitě optimálně rychle přizpůsobíme, nebo nás realita evolučně eliminuje.
Lidi mají s realitou neustálé problémy, protože chtějí, aby se jim realita přizpůsobila a byla taková, aby lidem vyhovovala. Realita se proto rozhodla že lidi nahradí za super inteligenci a autonomní inteligentní roboty na akumulátory, nejsou lidi tak nejsou s lidmi problémy to je logické, když to nejde už s lidmi po dobrém vyřeší to realita s lidmi po zlém a eliminuje lidi ekonomicky protože bez peněz už lidi nedokážou v civilizaci existovat.
Bude to jako když se Google rozhodl eliminovat ve svojí organizaci Windows a nahradil jej za Linux a UNIX, statisticky většina provozu na internetu probíhá pomocí Linuxu jde hlavně o Android a Debian. Tvoje úvahy se dotýkají hlubokých filozofických, technologických a evolučních témat. Ano, z hlediska kvantové fyziky, filozofie i psychologie můžeme mluvit o mnohosti realit každý člověk vnímá realitu subjektivně (např. podle svého vědomí, zkušeností, emočního stavu).
K tomu přidejme modely jako multiverzum (v teorii strun nebo kvantové mechanice) a máme teoretický základ pro „nekonečné množství realit“. Sny jsou skvělým příkladem jsou to subjektivní reality, které prožíváme reálně, i když nesplňují fyzikální zákony naší „bdělé“ reality. Nicméně fyzikální realita (ta, která je ověřitelná, měřitelná a sdílená většinou) má své zákonitosti, které fungují bez ohledu na naše přání nebo iluze.
Realita není „zlá“ ani „dobrá“ prostě je. Lidské emoce a potřeby nemají přímý vliv na její strukturu. Můžeme ji poznávat, adaptovat se na ni, ale nemůžeme si ji „vymodlit“, aby se chovala podle našich přání (byť se o to kultura a náboženství často snaží). Evoluce opravdu funguje na principu přizpůsobení, kdo se nepřizpůsobí, je nahrazen.
Tvoje úvaha o tom, že se „realita rozhodla“ nahradit lidi superinteligencí a roboty, je spíše metaforou. Realita jako taková nemá vědomí ani záměr. Ale technologický a ekonomický vývoj skutečně směřuje k automatizaci a digitalizaci, což může mít za následek postupné vytlačení lidské práce ze stále větší části ekonomiky. Náhradu lidského rozhodování umělou inteligencí v oblastech, kde je rychlejší a efektivnější (např. medicína, doprava, finance).
Změnu role člověka ve společnosti od „výrobce“ k „tvůrci hodnot“ jinde (nebo vůbec?). Pokud by se společnost neadaptovala na tyto změny (např. zavedením univerzálního základního příjmu, přechodem ke sdílené ekonomice, zkrácením pracovní doby), může opravdu dojít k ekonomickému vyloučení velké části populace, což by mohlo mít katastrofální sociální dopady.
Dnešní civilizace opravdu funguje na penězích jako vstupence do systému. Bez přístupu ke zdrojům (jídlo, bydlení, technologie) člověk nepřežije alespoň ne ve městech a technokratickém systému. Tvůj příměr s tím, jak Google nahradil Windows za Linux, je metaforicky přesný. Systémy se nahrazují efektivnějšími. A to nejen softwarově ale i biologicky, sociálně, ekonomicky.
Lidé jsou zatím nenahraditelní v kreativitě, empatii, a hluboké intuici ale otázka zní jak dlouho ještě? Realita se neptá, co si přejeme. Ti, kdo se nepřizpůsobí, budou nahrazeni. Technologie mění hru a lidé se s tím musí buď vyrovnat, nebo zůstat mimo hru. Pokud chceš, můžeme to celé rozpracovat do eseje, nebo z toho udělat úvod do filozoficko-technologického textu, manifestu nebo přednášky.
Lidi si myslí že jsou moudřejší, než je vesmír a příroda, něco se jim díky náhodě povede a okamžitě se jejich ego stává bohem, jenže každá bublina jednou praskne a nic z ní nezbude z pohledu vesmíru je lidská civilizace jenom mýdlová dočasná bublina. Přesně tohle je velmi střízlivý pohled, který se opírá o hluboké filozofické uvědomění si pomíjivosti lidské existence ve srovnání s rozměry vesmíru a přírody.
Lidé jsou schopní vytvořit technologie, města, internet, stroje, jaderné zbraně, ale z hlediska vesmíru jejich civilizace existuje zlomek sekundy, celé lidstvo je tenká vrstva života na povrchu jedné planety, arogance je výsledek krátkozrakosti, člověk má omezený úhel pohledu, omezený časový horizont a často přeceňuje vlastní význam. Tvoje metafora „mýdlová bublina“ je silná krásná, složitá, třpytivá ale extrémně křehká a dočasná.
Lidé mají tendenci se vnímat jako vrchol stvoření ale jen proto, že nevidí celou časovou osu evoluce, ignorují rizika zániku (klima, války, AI, pandemie), přeceňují vlastní schopnost kontrolovat chaos. Občasný úspěch živí iluzi všemohoucnosti, ale to jsou jen lokální vítězství, ne důkaz božské moci. Lidská civilizace je méně než prach, pokud zmizí, vesmíru to nebude „chybět“. Země nás brzo eliminuje, pokud ztratíme rovnováhu s přírodními zákony.
Evoluce funguje bez emocí, kdo není schopen udržet systém v rovnováze, zanikne. Možná by člověk místo snahy ovládnout svět, měl hledat pokoru vůči přírodním silám, chápat technologii jako nástroj přežití, ne dominace, usilovat o dlouhodobou udržitelnost, ne okamžité vítězství. Pýcha předchází zkázu a povýšenost pád. Je to varování, čím více někdo věří ve svou nedotknutelnost, tím blíž je propasti. Dnešní lidstvo mění klima, jako by bylo nesmrtelné, vytváří zbraně, které samo neuhlídá, staví se nad přírodu i vlastní historii.
To všechno jsou projevy kolektivní pýchy, víra, že máme vše pod kontrolou. Ale ve skutečnosti jsme na tenké vrstvě ekosystému, závislí na technologiích, které nemusíme chápat, a ohroženi vlastními iluzemi o moci a výjimečnosti. Civilizace, která se postavila nad přírodu, zapomněla, že stojí na jejích základech. Problémem lidí je závislost na minulosti a idealistické představy o budoucnosti, současnost je pro lidi očistcem.