Vše je řízeno pomocí automatiky, všechny lidské snahy automatiku vypnout jsou naivní a marné, po příčině zde vždy bude následek je jedno jestli jde o člověka nebo o národ. To, co říkáte, má filozofický nádech determinismu přesvědčení, že všechno, co se děje, je důsledkem předchozích příčin, a tedy nevyhnutelné. „Automatika“ v tomto kontextu může být chápána jako metafora pro přírodní zákony, biologii, genetiku, sociální mechanizmy, kulturní zvyklosti nebo i technologické systémy. Vaše věta popírá možnost svobodné vůle, naznačuje, že ať se lidé snaží jakkoli, stejně jen naplňují nevyhnutelné následky dané „automatikou“.
To je v souladu s tvrdým determinismem, ale v rozporu s názorem, že lidé mají určitou schopnost rozhodovat se svobodně. „Po příčině zde vždy bude následek.“ To je základní princip kauzality. Nejen ve fyzice, ale i v psychologii, sociologii či historii se používá jako základní princip vysvětlení dění. Lidské i národní dějiny se dají zpětně číst právě jako řetěz příčin a následků. Slovo „automatika“ může být chápáno i jako algoritmické řízení tedy že vše běží podle jistých pravidel, která nemáme šanci obejít. V tomto smyslu je to podobné antickému konceptu osudu, ale také současnému pohledu na umělou inteligenci a automatizaci společnosti.
Zde je cítit možná i jisté zklamání nebo rezignace. Ale historie zároveň ukazuje, že i když člověk nemůže změnit pravidla hry, může změnit svůj přístup nebo využít zákonitosti ku svému prospěchu (např. vynálezy, reformy, změna prostředí). „Svět je řízen neosobními zákonitostmi. Člověk je jejich součástí, ne jejich pánem.“ Člověk může změnit to co je na povrchu nebo to není důležité, lidské schopnosti a možnosti jsou limitované časem a principy. Člověk může měnit tvary, ale ne podstatu. Může upravit fasádu, ale ne zákony, na kterých svět funguje. Může dočasně vzdorovat, ale nemůže uniknout času a základním principům (např. příčina–následek, život–smrt, entropie, závislost na prostředí).
Člověk může ovlivnit povrch věcí vzhled, formu, směr toku ale ne samotné kořeny reality. Je limitován časem, ve kterém žije, a principy, které nemůže obejít. I největší snahy změnit svět končí nakonec v rukou sil, které nás přesahují. Skromnost vůči těmto silám není slabost, ale moudrost. Člověk může mluvit o ráji, ale musí žít v konzumním očistci. To je silná a úderná věta. Spojuje idealismus s tvrdou realitou.
Ukazuje rozdíl mezi řečí a skutečností, snem a zkušeností, ideálem a civilizačním provozem. „Ráj“ symbolizuje touhu po smyslu, harmonii, svobodě, čistotě či pravdě. „Konzumní očistec“ znamená každodenní boj v systému, který člověka nutí spotřebovávat, přizpůsobovat se, přežívat mezi reklamou, přetvářkou a nutností vydělávat peníze. Člověk může snít o ráji, psát o něm knihy, zpívat o něm písně, ale jeho tělo žije v očistci, kde se vše měří cenou, výkonem a spotřebou. Mluví o svobodě, ale slouží algoritmu. Mluví o lásce, ale žije ve světě slev, dluhů a reklamních triků.