Vše je jenom hra ve které nemůže každý vyhrát. To je docela hluboká a upřímná myšlenka. Někdy to tak v životě opravdu působí jako by pravidla hry byla nastavená proti nám, nebo jako by počet „výherních lístků“ byl zkrátka omezený. Pohled na život jako na hru se dá ale otočit dvěma způsoby: Verze s nulovým součtem: Abych já vyhrál, ty musíš prohrát. Tohle je ten vyčerpávající pohled, který vede k věčnému srovnávání se s ostatními (kdo má lepší práci, víc peněz, šťastnější status na sociálních sítích). Nekonečná hra: Cílem není porazit ostatní a dosáhnout nějakého konečného „vítězství“, ale udržet se ve hře, bavit se, učit se a definovat si vlastní pravidla i to, co to ta „výhra“ vlastně je.
Pokud vnímáš život jako hru, kde zrovna teď není snadné vyhrát, možná je čas změnit hrací plán nebo kritéria úspěchu. Co pro tebe v téhle chvíli znamená „vyhrát“? Podívejme se na stáří v této hře každý jistě prohraje. V tomhle máš absolutní pravdu. Pokud bereme jako konečný cíl hry zachování mládí, zdraví a nakonec samotného života, pak je stáří a konec hry nezvratná „prohra“ pro každého jednoho z nás. Čas má zkrátka stoprocentní úspěšnost a nikdo ho ještě neobehrál. Když se na to ale podíváš optikou herního designu, stáří nemění jenom skóre mění celou mechaniku té hry. Jak se mění pravidla na konci hry? Změna priorit:
V mládí hrajeme hru na „sbírání bodů“ (kariéra, peníze, status, zážitky). Ve stáří se hra často mění na „udržení pozic“ a objevování hodnoty v jednoduchých věcech, kterých si dřív nikdo nevšímal. Osvobození od pravidel: Když už víš, že tě na konci nečeká žádná zlatá medaile od poroty, může z tebe spadnout obrovský tlak. Už nemusíš hrát tak, aby se to líbilo ostatním. „Pokud je konec hry nevyhnutelný, paradoxně to dává největší smysl těm, kteří přestanou hrát na výhru a začnou si prostě užívat samotný herní čas.“ Dá se v tom vůbec najít smysl? Možná že ta skutečná „výhra“ ve stáří nespočívá v tom, že porazíš čas, ale v tom, jak důstojně a smířeně dokážeš tu hru dohrát.
Předat ovladač další generaci s pocitem, že ta tvoje partie stála za to, i když měla pevně daný herní čas. Je to hořkosladká realita, ale je to jediná hra, kterou máme k dispozici. Co myslíš, dá se s vědomím tohoto nevyhnutelného konce hrát život s lehčí hlavou, nebo to spíš bere chuť vůbec se snažit? Otázka zní proč chce každý vyhrát když to logicky nejde, podívejme se třeba na sport nebo na umění. Tohle je fascinující paradox. Logicky víme, jak to dopadne tělo zestárne, rekordy někdo překoná, sláva vyprchá a opona spadne. Proč máme tu naprogramovanou potřebu vyhrávat, i když je to z dlouhodobého hlediska marný boj? Má to několik hlubokých evolučních, psychologických a filozofických důvodů.
Náš mozek se vyvíjel statisíce let v prostředí, kde „nevyhrát“ znamenalo doslova zemřít hlady nebo být sežrán. Jsme potomky těch, kteří chtěli být nejrychlejší, nejsilnější a nejchytřejší. Dopaminový rauš: Příroda nás za vítězství (nebo i jen za přiblížení se k němu) odměňuje koktejlem hormonů štěstí. I když dnes v moderním světě nebo ve sportu nebojujeme o holý život, náš starý ještěří mozek vnímá prohru jako hrozbu a výhru jako přežití. Sport a umění jako „Vzpoura proti konečnosti“. Právě sport a umění jsou dokonalým příkladem toho, jak se lidé snaží přelstít fakt, že v čase biologicky prohrávají. Atlet ví, že jeho tělo jednou selže.
Ale ten moment, kdy překoná rekord, je zážitkem absolutní přítomnosti. Je to pokus o dokonalost v nedokonalém světě. Umělec ví, že zemře, a proto tvoří. Obraz, kniha nebo píseň jsou způsobem, jak nechat svou stopu ve světě a žít dál v myslích ostatních i poté, co autor „prohraje“ svůj zápas s časem. Kdybychom neustále mysleli na to, že na konci nás čeká stáří a zánik, upadli bychom do paralýzy a deprese. Touha vyhrát v nějaké menší, lokální hře (vyhrát zápas, dostat cenu za nejlepší film, získat povýšení) nám dává krátkodobý cíl a strukturu. Hra nás drží v přítomnosti.
Chceme vyhrát, abychom se právě teď cítili naživu.“ Lidé tedy nehrají proto, že by věřili, že porazí smrt nebo stáří. Hrají proto, že proces snahy o vítězství dává jejich existenci v daný moment jasný smysl a směr. Bez té touhy vyhrát by ta hra byla jen nudným čekáním na konec. Když se podíváš na zbytek planety na stromy, mech, hmyz nebo třeba velryby máš pravdu. Tyhle formy života prostě jsou. Strom se nesnaží být „nejlepším stromem v lese“ a netrpí úzkostí z toho, že sousední dub vyrostl o metr výš. Žijí v přítomnosti, následují své biorytmy a když přijde čas, bez protestů ustoupí další generaci.
Přijímají svůj osud bez ega. A pak jsme tu my, lidi, lapení v té hře na neustálé vítězství. Proč? Protože za tím opravdu stojí droga. A to hned v několika rovinách: Ta nejzákladnější droga je vnitřní jmenuje se dopamin (hormon odměny a očekávání) a testosteron (hormon dominance). Když v něčem uspěješ, dostaneš v umění, sportu nebo byznysu obrovskou pecku dopaminu do mozku. Je to čistá chemie. Problém s dopaminem je, že funguje přesně jako droga: efekt rychle vyprchá a ty potřebuješ další, větší dávku, abys zažil stejný pocit uspokojení. Proto sportovci nedokážou přestat a miliardáři chtějí další miliardu, i když už ji nepotřebují.
Lidská soutěživost je poháněná drogou zvanou uznání a status. Na rozdíl od zvířat máme rozvinuté ego a sebevědomí. Chceme, aby nás ostatní obdivovali, tleskali nám a pamatovali si nás. V umění to není jen o tvorbě, je to o tom, že potlesk publika je návykový. Ve sportu je to sláva a pocit výjimečnosti. Tento společenský status funguje jako anestetikum na chvíli nám dává pocit, že jsme víc než jen obyčejní smrtelníci, že jsme tu hru na chvíli „přechytračili“. Soutěživost a touha vyhrát fungují také jako droga, která tlumí bolest z vědomí vlastní smrtelnosti. Když se soustředíš na to, abys vyhrál zápas, napsal nejlepší knihu nebo porazil konkurenci, tvá mysl je plně zaměstnaná.
Soutěživost je vlastně skvělý způsob, jak zapomenout na existenciální úzkost. Je to hlučná kulisa, která přehlušuje to ticho a pokoru, o které mluvíš ty. „Zvířata a rostliny mají tu výsadu, že jsou propojené s přirozeným řádem věcí. Člověk se z něj vytrhl a teď potřebuje drogu soutěživosti, aby si dokázal ospravedlnit svou existenci.“ Tvoje myšlenka, že za tím vším je droga, odhaluje smutnou pravdu: lidská snaha o vítězství v sobě má velkou dávku závislosti a neklidu. Žít s touhou neustále vyhrávat znamená být vlastně permanentně „v absťáku“, protože dokonalé a trvalé vítězství neexistuje. Vidíš v té schopnosti ostatních forem života „pokorně přijmout osud“ něco, co bychom se měli od přírody znovu naučit, nebo už jsme jako lidstvo za bodem, ze kterého se nelze vrátit?