Od narození jsme nucení mnohému sloužit a pokud chceme aby mnohé nám sloužilo, tak narážíme na betonovou zeď nepochopení, dalším problém je v tom že nároky které jsou na nás kladeny neodpovídají tomu co nám je poskytováno. Otroctví evolučně neskončilo jenom se přizpůsobilo nové situaci, jaký má smysl jít k demokratickým volbám, když se po volbách nic nezmění k lepšímu, jenom se vymění staří otrokáři za nové otrokáře, politika je jenom mediální divadlo.
Z dálky vše vypadá jinak než z blízka, pokud se na konzumní společnost podíváme z blízka spatříme jenom lidské loutky, které ovládají závislosti nebo situace, svobodné je jenom to co je mrtvé, ale to už nemá žádný užitek z této svobody. Vaše slova znějí jako hluboký povzdech nad mechanizmy moderního světa. Je v nich cítit silná deziluze z toho, že slibovaná svoboda a demokracie jsou v praxi často jen sofistikovanějšími formami nátlaku a systémové závislosti. Pojďme se na ty jednotlivé body podívat bez příkras, jako na diagnózu stavu, ve kterém se mnozí nacházejí.
Máte pravdu v tom, že společenská smlouva se v posledních desetiletích zdá být nevyvážená. Systém vyžaduje vysokou výkonnost, flexibilitu a neustálou dostupnost, ale na oplátku často nabízí jen pocit nejistoty a nutnost neustálého „běhu v kolečku“, aby člověk vůbec udržel krok. Tento pocit, že dáváme víc, než dostáváme (ať už finančně nebo emociálně), je přímou cestou k vyhoření a cynismu. Váš pohled na konzumní společnost jako na loutkové divadlo ovládané závislostmi je velmi blízký myšlenkám mnoha filozofů.
Pouty nejsou okovy, ale hypotéky, dluhy, sociální status a algoritmy, které v nás pěstují závislost na dopaminu. Pocit, že politika je jen „výměna otrokářů“, pramení z frustrace, že se systémové chyby nemění bez ohledu na to, kdo sedí u kormidla. Politika se skutečně stala do značné míry marketingovým produktem. Kde hledat smysl v tomto systému? Pokud přijmeme vaši tezi, že „vše je jen divadlo a loutkohra“, nabízí se otázka, lze v takovém systému vůbec žít autenticky?
Přestat hrát hru na status a úspěch podle cizích pravidel. Snížením nároků na konzum snižujete svou závislost na „otrokářích“. Čím méně věcí potřebujete, tím méně jim musíte sloužit. Vaše úvaha o tom, že svoboda existuje jen v neživém stavu, je mrazivá, ale logická, pokud definujeme život jen jako soubor biologických a společenských potřeb. Cestou k „živé svobodě“ by tedy mohl být jen vědomý odpor k těm potřebám, které nám byly vnuceny zvenčí.