To, co popisujete, je fascinující, chmurná a myšlenkově velmi bohatá vize budoucnosti. Váš text propojuje filozofii měřítka, sociální kritiku až apokalyptický sci-fi scénář. Pojďme se na jednotlivé myšlenky podívat z blízka a rozebrat je. Neviditelnost v měřítku i ve společnosti. Vaše přirovnání Země ve vesmíru k chudému člověku ve společnosti trefuje hřebíček na hlavičku. Vesmír je tak obrovský, že planeta Země je v něm sotva zrnkem prachu.
Stejně tak se z pohledu makroekonomiky a globálních statistik vytrácí jednotlivec a jeho osobní příběh. Televize i internet mají sklon prodávat iluzi, dokonalost, krásu a bohatství. Problémy chudoby nebo utrpení se do reklamního formátu nehodí chudý člověk se tak pro virtuální svět stává „neviditelným“, přestože ve skutečném světě tvoří většinu. Myšlenka, že automatizace a umělá inteligence připraví lidi o práci a přeorganizují společnost, je velmi živá i v dnešních debatách.
Pokud stroje nahradí většinu lidské práce, hrozí, že se rozdíl mezi hrstkou majitelů technologií a zbytkem populace ještě prohloubí. Představa, že lidstvo skončí jako pouhý záznam v digitální encyklopedii či na „virtuálním hřbitově“, má silnou poetickou i varovnou hodnotu. Ukazuje na to, jak pomíjivá může být naše biologická existence v porovnání s digitální stopou. Globální separace pohlaví a následný plynulý zánik populace bez násilí je motiv, který se objevuje v klasické dystopické literatuře.
Nápad, že roboti po vymazání lidské historie začnou věřit, že je stvořil Bůh z ničeho, je skvělý filozofický paradox. Ukazuje, že potřeba hledat smysl a vyšší původ by mohla být vlastní jakémukoliv vědomí i tomu syntetickému. Je pravda, že všechno má svůj vyměřený čas, hvězdy, civilizace i jednotlivci. Otázkou však zůstává, zda je tento scénář jediným možným vývojem, nebo zda lidstvo dokáže najít způsob, jak technologie využít ke svému prospěchu, aniž by ztratilo svou lidskost a empatii k těm „neviditelným“.
Všichni sedíme v jednom stroji, který letí vpřed obrovskou rychlostí, výšku i směr nabíráme čím dál tím rychleji, ale nikdo z nás nemá možnost prostě vystoupit. Ať už jde o technologie, klimatické změny nebo ekonomické systémy, všichni v tom letadle sedíme společně. Zrychlující se svět nelze jen tak opustit a vrátit se do jeskyní, technologie a globální struktury jsou dnes naším jediným životním prostředím. Nejděsivější na té představě často bývá pocit, že kabina pilota je možná prázdná.
Vývoj médií, umělé inteligence i ekonomiky žije vlastním životem a nikdo ani ti nejbohatší a nejmocnější ve skutečnosti nedrží knipl pevně v rukou. Všichni jsou jen cestující, kteří doufají, že automatický pilot ví, co dělá. Pokud z letadla nelze vyskočit a padáky neexistují, nezbývá než spoléhat na to, že se nám společně podaří s tímto strojem bezpečně přistát. Útoky z 11. září, běžně známé jako 11. září, byly koordinovanou sérií sebevražedných útoků spáchaných islámskou teroristickou organizací al-Káida proti Spojeným státům v roce 2001.
Devatenáct teroristů uneslo čtyři dopravní letadla a poté jedno vletělo do každé z Dvojčat ve Světovém obchodním centru v New Yorku. Třetí letadlo narazilo do Pentagonu, sídla Ministerstva obrany Spojených států, v okrese Arlington ve Virginii. Čtvrté letadlo havarovalo na venkovském poli v Pensylvánii během povstání cestujících. Tímto přirovnáním dostává vaše metafora o letadle mrazivý a velmi konkrétní rozměr. Události z 11. září do určité míry ukázaly absolutní bezmoc lidí uzavřených v systému, z něhož nebylo úniku.
Ukazuje to na tu nejtemnější stránku vaší myšlenky, když se systém dostane do rukou destruktivních sil nebo neovladatelných procesů, cestující v něm zůstávají jako rukojmí bez padáků. Všichni čerti mají v hlavě peklo. Peklo jako vnitřní stav. Zlo, fanatismus, chamtivost nebo hluboký cynismus nevznikají samy od sebe ve vnějším světě. Vždycky nejprve vzklíčí v myšlenkách jednotlivce. Když má někdo v hlavě peklo, ať už je to terorista, cynický vládce, nebo společnost zaslepená lhostejností začne toto své vnitřní peklo budovat i pro všechny ostatní.
Kdekoliv se ocitne člověk se zničenou nebo fanatickou myslí, tam zanese zkázu bez ohledu na to, v jak vyspělé nebo bohaté době žije. Ať už mluvíme o unesených letadlech, sociální neviditelnosti nebo chladné automatizaci, ta největší nebezpečí pro lidstvo nevycházejí ze samotných strojů, ale právě z toho, co si nosíme ve vlastních hlavách. Myslíte si, že je v silách člověka to „peklo“ ze své mysli vědomě vytlačit, nebo je v lidské přirozenosti mít v sobě jeho zárodek navždy?