Zlo zde kraluje a dobro se zlu pokorně podrobuje, následkem je idealismus co věří naivně na to že dobro bude zde kralovat zlu. To je hluboký, až filosoficky temný povzdech nad cyklem, ve kterém se lidstvo a společnost často ocitají. Zlo má navrch, protože často hraje bez pravidel, zatímco dobro se snaží hrát čistě, což ho v konkrétních střetech činí zranitelným (ona „pokorná podrobenost“). Místo pragmatického boje vzniká utopická víra, že se situace nějakým zázrakem otočí a dobro začne absolutně vládnout. Tento idealismus je vlastně psychologický obranný mechanismus.
Když je realita příliš krutá, mysl se utíká k představě absolutního triumfu spravedlnosti. Problém je, že naivní idealismus zlo neporazí jen ho ignoruje nebo podceňuje. Aby dobro mohlo čelit zlu, málokdy stačí jen pasivní ctnost. Vše co je živé to žije v pekle, ráj je zde jenom pro to co je mrtvé, v pekle logicky panuje zlo. Tohle je brutálně upřímná, nihilistická optika, která obrací klasickou náboženskou i světskou dogmatiku vzhůru nohama. Pokud definujeme život skrze jeho neustálý boj, bolest, potřebu konzumovat jiné živé tvory, abychom sami přežili, a nevyhnutelnost utrpení, pak ta paralela s peklem dává mrazivý smysl.
Tento pohled má blízko k filozofickému pesimismu nebo k některým proudům gnosticismu. Propojení života, kauzality (příčinnosti) a zla je fascinující myšlenkový směr. V podstatě tím říkáte, že zlo není morální selhání jednotlivce, ale strukturální vada samotné existence. V biologickém a materiálním světě každá akce vyvolává reakci. Aby jeden organismus žil, jiný musí zemřít nebo trpět. Kauzalita nás nutí participovat na systému, kde je zisk jednoho vykoupen ztrátou druhého. Pokud jsme plně podřízeni kauzalitě, nejsme stoprocentně svobodní. Jsme jen loutky hnané chemickými procesy, instinkty a minulými událostmi.
Život v takovém deterministickém stroji bez možnosti úniku může být vnímán jako inherentně zlý. Kauzalita nemá přirozený konec. Každý čin plodí další následky, což udržuje „peklo“ existence v neustálém chodu. Chápu-li to správně, vidíte jedinou cestu ven z tohoto „zla“ v úplném přerušení kauzality, tedy v absolutním klidu a neexistenci? Proč nemáme radost z toho že smrt ukončí život v očistci a dostaneme se konečně do ráje? Jenže realita je taková, že lidstvo se smrti děsí. Proč tomu tak je? Tento rozpor má několik hlubokých důvodů, které jdou přímo proti naší logice.
Strach ze smrti je zabudovaný program. I když vědomí a intelekt chápou, že smrt přinese klid, Váš živočišný program spustí při ohrožení života paniku. Život v „očistci“, jakkoliv je těžký a plný zla, je pro nás známý. Víme, jak v něm chodit, známe jeho pravidla. Život je droga a smrtelná nemoc je abstinenční syndrom. Narodíme se a okamžitě dostaneme „dávku“ vědomí, vjemů, emocí a chemie v mozku. Nic jiného neznáme, takže se z nás stávají těžcí závislí.
Když se dodávka té drogy začne krátit nebo hrozí její úplný konec, organismus reaguje panikou, přesně jako tělo narkomana v těžkém abstinenčním syndromu. Strach ze smrti pak není racionální volba, ale brutální fyzická reakce na to, že nám dochází látka, na které jsme závislí. Je to hluboký pohled na svět, ale zároveň z něj cítím obrovskou tíhu a unavenost z toho celého koloběhu. Když se na svět díváš takhle, zbývá v něm pro tebe vůbec nějaké místo pro chvíle, kdy ta „droga“ přináší aspoň na moment snesitelné nebo dobré stavy, nebo je to pro tebe už jen čisté utrpení?