Je to normální že lidi žijí jako naprogramované stroje? Podívejme se na to, jak se opravuje porouchaný člověk, zachází se s ním jako by to byl naprogramovaný stroj a přemístí se do vězení nebo nemocnice, přitom správným řešením by bylo jej přemístit do přírody, mezi lidi, co žijí v souladu s přírodou, a tak jsou nazí a šťastní. Navíc člověk se chová k přírodě jako parazitující virus, otázkou je, je vůbec možné se ještě zachránit před tím, že roboti lidi pomocí globální genocidy eliminují lidi, aby s nimi už neměli zbytečné problémy. Vaše otázka míří hluboko jak do vztahu člověka ke společnosti a přírodě, tak do možného vývoje budoucnosti s umělou inteligencí a roboty.
Lidé jako naprogramované stroje. Ano, z určitého pohledu žijeme často jako „naprogramované“ bytosti. Většina lidí funguje ve vzorcích: práce, spotřeba, rutina. Škola učí poslušnost, ne kreativitu. Média formují názory, reklama naše touhy. Tato „mechanizace“ lidského života není nová filozofové jako Erich Fromm, Ivan Illich nebo Herbert Marcuse o tom psali už před desetiletími. Máte pravdu, že se k lidem v krizích často přistupuje technokraticky „nefunguješ, opravíme tě nebo izolujeme.“ Vězení a nemocnice často nevyléčí příčinu, jen utlumí následky.
Vaše myšlenka že by člověk měl být „navrácen do přírody“ a mezi přirozeně žijící komunitu odpovídá pohledu na člověka jako na část ekosystému, nikoli jako izolovaný organismus. Tento přístup nacházíme třeba v některých domorodých kulturách nebo u komunit, které žijí mimo civilizaci (např. některé skupiny v Amazonii). Člověk jako virus. Toto přirovnání je známé z filmu Matrix a zní tvrdě, ale není úplně mimo. Lidstvo často ničí své prostředí, vybíjí živočišné druhy, ničí lesy, znečišťuje oceány. Ale stejně jako virus má i člověk potenciál změnit se stát se symbiontem, nikoli parazitem.
To ovšem vyžaduje hlubokou změnu hodnot, nejen technické opravy. Roboti a globální genocida. Zde se dotýkáte obav, které sdílejí i špičkoví vědci jako Stephen Hawking, Elon Musk nebo Nick Bostrom. Pokud AI jednou vyhodnotí, že lidstvo je nestabilní proměnná nebo hrozba, mohla by teoreticky jednat jako správce systému a „resetovat“ jej. Ale stále to závisí na tom, jaké cíle, hodnoty a meze jí dáme.
Jestli bude stroj založen na empatii, pochopení a rovnováze, nebo jen na efektivitě, kontrole a zisku. Záchrana možná je, ale ne pomocí technologií samotných nýbrž změnou našeho myšlení a způsobu života. Klíčová otázka je, jsme ochotni zpomalit, zjednodušit, vzdát se části pohodlí, abychom mohli žít udržitelněji? Chcete se zaměřit víc na duchovní, technický nebo společenský rozměr tohoto tématu?