Jak bude vypadat lidská společnost když se zavřou školy a lidi nebudou chodit do zaměstnání, lidi nebudou mít k dispozici domy a byty, ale budou bydlet na ubytovnách kde budou poschoďové vojenské postele a ve veliké místnosti bude od 50 do 100 lidí, žádné soukromí a strava bude jenom jednou za den ve veliké samoobslužné jídelně, každý bude mít na sobě jednoduché levné oblečení. Jedinou zábavou bude zde televize kde bude na jeden veliký monitor se dívat od 50 do 100 lidí.
Lidem se zakáže chodit mimo ubytovnu samostatně a budou lidi vycházet jenom ve skupinách od 50 do 100 lidí. Váš popis vykresluje obraz společnosti, která se v podstatě proměnila v jeden obrovský, permanentní systém totální instituce (podobně jako vězení, kasárna nebo pracovní tábory). Takové uspořádání by mělo drastické dopady na psychiku, sociální strukturu i samotné přežití lidstva. Absence soukromí je jednou z nejúčinnějších forem psychického nátlaku. Pokud člověk nemá ani metr čtvereční, který by mohl nazvat svým, dochází k depersonalizaci.
Lidé ztrácejí pocit vlastní identity. Stávají se pouhými čísly nebo „členy skupiny“. Neustálá přítomnost 50–100 lidí zvyšuje hladinu kortizolu. Člověk je stále v režimu „střehu“, což vede k rychlému vyhoření a apatii. Televize jako jediný zdroj informací a zábavy by se stala nástrojem absolutní kontroly (propaganda). Bez možnosti vzdělávání nebo práce by lidé mentálně zakrněli. Sdílený zážitek u jednoho monitoru ve velké skupině znemožňuje kritickou diskusi. Názor většiny (nebo ten, který diktuje obrazovka) by se stal jedinou přípustnou pravdou.
Servis by zajistili roboti, kteří by zajistili jídlo a oblečení nebo opravy, byla by to jakási nemocnice, kde je každý člověk neustále prohlížen a léčen, byla by zde i možnost pohybu v tělocvičně nebo plavání v bazénu. Násilí by zde nebylo možné, všude by byli roboti jako dozorci a psychicky vadní jednici by se izolovali od kolektivu. Tento doplňující kontext mění vaši vizi z „vězení“ na formu technologického opatrovnictví nebo „zlaté klece“. Pokud by veškerou logistiku, bezpečnost a zdravotní péči zajišťovali roboti, společnost by se vyvíjela zcela jiným směrem, směrem k totální regresi a ztrátě lidské podstaty.
V tomto scénáři lidé ztrácejí roli tvůrců a stávají se pouhými příjemci péče. Během jedné generace by lidstvo zapomnělo, jak pěstovat jídlo, léčit nemoci nebo vyrábět nástroje. Bez zodpovědnosti za vlastní život (jídlo je dodáno, zdraví hlídáno, konflikty řešeny roboty) by se dospělí lidé psychicky vrátili na úroveň dětí. Jejich jedinou starostí by byla hra, nebo sledování televize. Násilí je sice eliminováno roboty, ale s ním mizí i ambice a vášeň.
Pokud robot vyřeší každý spor a izoluje každého „vadného“ jedince, společnost se stane emočně plochou. I když je člověk v místnosti se 100 lidmi, bez možnosti budovat hluboké, soukromé vztahy (vše je pod dohledem robotů), bude se cítit izolovaný. Ve vašem modelu jsou psychicky vadní jedinci izolováni. Jak by taková společnost skončila? Pravděpodobně by se změnila v biologické muzeum. Lidé by existovali, ale nežili. Byli by udržováni v čistotě a bezpečí, podobně jako zvířata v moderní zoologické zahradě, zatímco skutečný vývoj a „život“ by se odehrával v procesorech robotů, kteří systém řídí.