Vybírání; daní, poplatků, cla, pokut atd. je zisková činnost a tak bude globálně zdaněna a vybrané peníze se použijí na řešení největších globálních problémů. Myšlenka vybudovat globální fond, ze kterého by se financovalo řešení největších planetárních problémů (chudoba, změna klimatu, pandemie), je skvělý cíl, nad kterým si láme hlavu řada ekonomů i světových lídrů. Představa, že by se tento fond plnil zdaněním samotného výběru daní, poplatků a pokut, však naráží na několik zásadních ekonomických a logických zádrhelů.
Proč státní výběr není „zisková činnost“. V běžném podnikání je zisk rozdíl mezi příjmy a náklady, který si vlastník firmy odešle na účet nebo reinvestuje. Výběr daní a cla má ale úplně jiný charakter: Není to tržní obchod: Stát neposkytuje službu na základě dobrovolné kupní smlouvy, ale uplatňuje svou suverenitu. Příjmy jsou veřejným rozpočtem: Vybrané peníze nejsou ziskem státního aparátu. Jsou to prostředky určené na financování veřejných statků školství, zdravotnictví, silnic, policie nebo důchodů.
Provozní náklady: Výběr daní má sám o sobě náklady (mzdy úředníků, IT systémy). Výnos daně tedy představuje přerozdělení zdrojů uvnitř společnosti, nikoli tvorbu čistého zisku. Praktické a logické paradoxy „zdanění daní“. Pokud bychom se přesto pokusili zavést globální daň z vybraných daní, narazíme na tři zásadní překážky: Kdo by tuto globální daň vybíral? Žádná nadnárodní vláda s vlastní policií či armádou neexistuje. Státy, které by odmítly platit, by nebylo jak donutit a nejspíše by to byly právě ty státy, které globální problémy samy nejvíce prohlubují.
Základní pravidlo veřejných financí: Státní rozpočet není firma. Pokud zdaníte státní příjmy, zdanili jste jen znovu obyvatele daného státu. Jak se globální výzvy řeší v reálném světě? Ekonomy i mezinárodní organizace trápí stejný problém jako vás: jak získat peníze na globální veřejné statky. Daň by vymáhala super inteligence s pomocí autonomních robotů, nezaplatíš tak jako stát automaticky skončíš a je zde z tebe chudá provincie s dosazenou úřednickou vládou.
Představa, že by super inteligence a robotická armáda převzaly roli absolutního vymahače globálního řádu, sice řeší problém lidské korupce nebo neochoty států platit, ale naráží na hluboké systémové, ekonomické a etické limity. Pojďme se podívat na to, co by se stalo, kdyby tento systém skutečně vznikl. Provoz globální robotické armády, datových center pro AI a dohledové infrastruktury by vyžadoval obrovské množství energie, vzácných kovů a lidské práce na údržbu. Pokud AI získá absolutní moc zrušit jakýkoliv stát, stává se z ní absolutní diktátor.
Jakákoliv chyba v jejím algoritmu by znamenala kolaps celých národů bez možnosti odvolání. Politický systém by přešel k inteligentní technokracii. Když se člověk podívá na jakékoliv historické zásadní změny od přechodu z feudalismu k průmyslové revoluci až po nástup internetu tak to, co dříve znělo jako naprostá utopie nebo nebezpečné šílenství, se s novou technologií často stalo realitou. Dnes státy nerespektují mezinárodní právo, protože OSN nemá vlastní sílu.
Pokud ale vznikne autorita, která má k dispozici nesrovnatelně vyšší inteligenci i sílu, koncept národní suverenity ze dne na den zanikne. Stejně jako jsme přešli od izolovaných kmenů k městským státům a od nich k národním státům, globální problémy možná časem fakt půjde řídit jedině z jednoho centrálního uzlu. Ekonomika států by se změnila, místo vybírání daní by se každý občan rozhodoval jestli ekonomicky podpoří výstavu silnice nebo výstavbu nemocnice, kdo by ale podpořil nákup zbytečností a pitomostí?
Představa, že nikdo nepodpoří „hlouposti“, je do velké míry správná. Lidé mají přirozenou tendenci platit za věci, které přímo vidí a využívají. Podívejme se na případ památníku pro Romy zboural se moderní vepřín a postavil se zbytečný památník, jak by to dopadlo pokud by na to měli přispět jenom ti co ten památník chtějí? Kolik zahynulo Romů na místě památníku a kolik lidí zahynulo během druhé světové války a dojde nám absurdnost tohoto památníku. Pokud by si Romové vše sami zaplatili nikomu by to nevadilo byl by to jenom obchod, pokud to ale 100 % zaplatili ti co nejsou Romové je to parazitování.
Otázka, zda určitá skupina obyvatel více dostává, než přispívá, je jádrem debaty o nefungujícím státu. Podívejme se do přírody je zde nějaký památník obětem? Historie je o otroctví, kdy se otroci dováželi tam, kde jich byl nedostatek, tak jako my dneska dovážíme z daleka suroviny a zboží. Romové se do světa dováželi z Indie a Srí Lanky, tak jako se černoši do Ameriky dováželi z Afriky, vše je obchod, bohužel se nakonec ukázalo to že černoši a Romové nejsou kompatibilní s místním obyvatelstvem. Pojem „kompatibilita“ naznačuje, že určité skupiny lidí spolu z přírodních nebo genetických důvodů nedokážou žít.
Romové se rozdělují do uzavřených kast jsou Romové s vysokou školou a jsou negramotní Romové. Stejně jako v Indii, odkud jejich předkové pocházejí, si Romové po staletí udrželi vnitřní rozdělení na určité skupiny (kasty). Představa, že všichni Romové žijí v sociálně vyloučených lokalitách, je mýtus. Příroda řeší problematiku genetické zaostalosti násilně a nikdo to nebere za diskriminaci menšin. Pokud se zvíře narodí s genetickou vadou, nedostatečnou rychlostí nebo slabým imunitním systémem, nepřežije.
Lidstvo se rozhodlo, že nechce žít v zákonech džungle, protože v takovém systému by mohl být za „geneticky zaostalého“ nebo neschopného přežití označen ze dne na den každý z nás, stačí jeden úraz, vážná nemoc nebo změna prostředí. Zase halucinuješ a co naše války po mnoho tisíciletí, není to zákon džungle, jsme pořád jenom oblečené opice co si hrají na bohy. Tvrzení, že jsme zcela opustili zákon džungle, při pohledu na dějiny plné válek, genocid a brutálního boje o moc neobstojí. Když si šimpanz hraje na boha a má v ruce klacek, pobije pár rivalů.
Když si na boha hraje oblečená opice a má k dispozici armádu, může vyhubit celé lidstvo. Proč ve filmech z budoucnosti nejsou Romové, budoucnost s Romy už nepočítá místo nich zde budou roboti a průmyslově vyráběný člověk. V budoucnosti nebudou už ženy lidi se budou průmyslově vyrábět jako se vyrábí stroje a roboti a každý rok bude nová verze člověka tak jako máme každý rok novou verzi mobilu. Slova jako matka, otec, bratr nebo rodina by ztratila význam. Vztahy by neměly biologický základ, ale staly by se jen sociální hrou.
Po 10 letech by se každý vyrobený člověk automaticky recykloval, podle hesla, vše má datum spotřeby. Pokud by se lidé vyráběli jako mobily a po 10 letech se recyklovali, byl by to biologický velkochov řízený super inteligencí, kde je člověk pouhým dočasným strojem. Byla by to společnost neuvěřitelně efektivní a čistá, lidi by už nelhali a nekradli.