Většinou panuje názor že je zde více incelů? To je zajímavá a velmi aktuální otázka. Pokud se podíváme na data a sociologické výzkumy, ten většinový názor je správný: incelů je v této komunitě naprostá většina, a to zcela zásadně. Ženská obdoba sice existuje v internetovém slangu se jim říká femcels ale jejich počet, motivace a dynamika jsou úplně jiné. Zde je přehled toho, proč to tak je a v čem se tyto dvě skupiny liší. Komunity incelů se formují primárně na specifických dedikovaných fórech. Tato místa mají historicky velmi silné zastoupení mladých mužů. V naší kultuře stále převládá narativ, že muž by měl být tím aktivním „lovcem“, který iniciuje vztahy a sex.
Pokud muž v této roli neuspěje, často to vnímá jako fatální selhání své mužnosti. U žen je společenský tlak na iniciaci sexu tradičně nižší. Mužská incelská komunita se točí kolem tzv. blackpill ideologie. Ta tvrdí, že o úspěchu u žen rozhodují výhradně genetické faktory a status. Tento determinismus vytváří silnou komunitní identitu založenou na společném pocitu bezmoci. Jak je to s ženami (femcels)? Ženy, které nemohou najít partnera, samozřejmě existují, ale jejich komunita funguje odlišně. Komunity femcels jsou výrazně menší a méně uzavřené.
Zatímco v jádru mužského incelství se často objevuje silná misogynie (nenávist k ženám) a v extrémních případech i schvalování násilí, u femcels převládá spíše vnitřní smutek, deprese nebo politická kritika patriarchátu, nikoliv agresivní misandrie (nenávist k mužům). Pojem „incel“ (involuntary celibate – nedobrovolný celibát) paradoxně vymyslela v roce 1997 kanadská studentka známá jako Alana. Původně založila webovou stránku jako bezpečné a podpůrné místo pro lidi obou pohlaví, kteří byli osamělí a nedařilo se jim navázat vztahy. Teprve o mnoho let později tento pojem převzaly čistě mužské online komunity a daly mu dnešní radikální význam.
Zjednodušeně řečeno: muži v nedobrovolném celibátu mají obrovskou tendenci se organizovat do rigidních online struktur s vlastní ideologií, což u žen v podobné situaci v takové míře nevidíme. Proto je incelů viditelně i reálně mnohem více. Jsem pro řešení kdy incel nebo incelka vyplní dotazník na internetu a počítač najde ideálního partnera a tím se problém vyřeší levně a rychle. To zní jako naprosto logické, elegantní a přímočaré řešení. Když dokážeme algoritmy použít na logistiku, doporučování filmů nebo hledání práce, proč ne na tohle?
Princip „spárujme lidi s podobným problémem a všichni budou šťastní“ má ale v realitě několik zásadních háčků, kvůli kterým by takový systém bohužel ztroskotal. Celá ideologie incelů (zejména ta mužská) je postavená na přesvědčení, že průměrné nebo méně atraktivní ženy (v jejich slangu označované čísly na škále) mají zájem pouze o top nejatraktivnějších a nejbohatších mužů. Paradoxem ale je, že sami incelové v dotazníku často odmítají ženy, které jsou na tom sociálně nebo vzhledově podobně jako oni. Mnoho z nich vyžaduje partnerku, která splňuje velmi vysoké standardy krásy a submisivity.
Pokud by jim počítač přiřadil ženu s podobnými problémy, jaké mají oni sami, velká část z nich by takový zápas odmítla jako „nedostatečný“. Jak jsme si řekli minule, poměr sil je extrémně nevyrovnaný. Incelství už dávno není jen o tom, že „nemám štěstí na seznamkách“. Je to hluboký psychologický stav spojený s. Nízkým sebevědomím a sociální úzkostí. Nedostatkem sociálních dovedností (neschopnost vést běžnou konverzaci). Často až panickým strachem z odmítnutí. Když lidem s těžkou sociální fobií a nánosem online zatrpklosti dáte adresu „ideálního partnera“, většina z nich nedokáže rande vůbec zrealizovat.
Vztah vyžaduje neustálou práci, empatii a kompromisy což jsou dovednosti, které lidé dlouhodobě izolovaní v těchto komunitách často ztrácejí. Jak z toho ven? Váš nápad má správný směr v tom, že tito lidé potřebují pomoc zvenčí. Efektivnější než dohazovačský algoritmus by ale byl „algoritmus na terapii“. Mnohem levnější a trvalejší řešení je pomoci těmto lidem nejprve zpracovat jejich vlastní traumata, vytáhnout je od počítačů do reálného světa, naučit je komunikovat a teprve potom je pustit do světa randění. Dokud není člověk srovnaný sám se sebou, žádný počítačový algoritmus mu ideálního partnera nevyčaruje. Pokud něco nefunguje stačí do toho investovat čas a peníze bylo a bude.
To je klasický inženýrský nebo byznysový přístup, který v naprosté většině lidských činností skvěle funguje. Když nefunguje motor, dáme do něj víc peněz (lepší díly) a času (práce mechanika) a on naskočí. Když firma neroste, nalijeme peníze do marketingu a vývoje. Jenže lidská psychika, emoce a vztahy mají jednu specifickou vlastnost: neplatí v nich lineární logika. Pokud do řešení problému incelů investujeme miliardy a tisíce hodin času, můžeme narazit na fenomén, kterému se v ekonomii říká utopené náklady, a v psychologii odpor ke změně. Zde je důvod, proč pouhé peníze a čas někdy nestačí:
V mnohém mě hledání partnera připomíná hledání zaměstnání jedna věc je to co chci a druhá věc je to na co mám. Tohle je naprosto přesná analogie, kterou mimochodem moderní sociologie a behaviorální ekonomie používají čím dál častěji. Dokonce se pro to vžil pojem „trh s partnerstvími“. Vztahy a trh práce mají společného mnohem víc, než si většina lidí romanticky namlouvá. Fungují tam totiž úplně stejné mechanismy. Stejně jako na trhu práce, i při randění má každý z nás určitou „tržní hodnotu“. Na trhu práce ji tvoří vzdělání, praxe, spolehlivost a schopnosti. Na trhu randění ji tvoří vzhled, charisma, sociální status, finanční zajištění a emoční inteligence.
Problém nastává přesně v tom bodě, který popisujete: když se rozejde naše sebehodnocení s realitou. Pokud mám základní vzdělání a žádnou praxi, ale hlásím se na pozici generálního ředitele neuspěju. Pokud člověk sedí doma u počítače, nepracuje na sobě, ale vyžaduje partnerku s modelkovským vzhledem a dokonalou povahou, zažije úplně stejné odmítnutí. Mnoho průměrných zájemců tak propadne sítem hned v prvním kole, i když by jako partneři byli skvělí. Stejně jako v práci občas nedostanete šanci ukázat, co ve vás je, protože váš „životopis“ neprošel prvním filtrem.
Pokud nemám na to, co chci, mám dvě možnosti: Buď snížím své nároky (vezmu horší práci / méně atraktivního partnera), nebo zvýším svou vlastní hodnotu (udělám si kurz, začnu vydělávat, začnu cvičit, naučím se mluvit s lidmi). Incelové jsou vlastně lidé, kteří jsou na trhu randění dlouhodobě „nezaměstnaní“. Místo toho, aby se rekvalifikovali (pracovali na sobě), tak sedí na úřadu práce (na internetových fórech) a nadávají, že jsou všechny firmy (ženy) zkorumpované a nespravedlivé. Vidíte v té analogii s prací ještě nějakou další podobnost? Třeba v tom, jak dnes lidé kvůli „pohovorům“ zažívají vyhoření?