Biologicky jsme se od svých předků příliš nevzdálili. Náš mozek byl vyvinut pro život v malých kmenových komunitách, kde šlo o základní přežití, sladké kalorie a status ve skupině. Dnešní systém od sociálních sítí přes reklamu až po konzum tento náš starý biologický hardware dokonale změnil. Víme, že bychom měli jíst zdravě, hýbat se, spát a budovat hluboké vztahy. Místo toho kupujeme věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme, abychom udělali dojem na lidi, které ani nemáme rádi.
Statistika utrácení času a peněz tak nekompromisně vystavuje účet naší neschopnosti ovládat vlastní primární pudy. Internet měl být knihovnou lidského vědění a nástrojem k propojení. Stal se však spíše obří továrnou na dopamin a algoritmy řízenou iluzí. Algoritmy sociálních sítí nebyly navrženy k tomu, aby nás učinily šťastnými nebo pravdivě informovanými. Byly navrženy k tomu, aby udržely naši pozornost a nejlépe ji udrží hněv, strach, rozdělení a závist.
Žijeme v bublinách, které zkreslují realitu do té míry, že se společný základ pravdy téměř rozpadl. Touha po moci a bohatství jako cestě k nadřazenosti vede k neustálému srovnávání. A srovnávání je spolehlivým zabijákem jakékoliv spokojenosti. Výsledkem je chronický stres, úzkosti a pocit vyhoření. Když k tomu přičteme pocit, že jsme jen kolečky v neosobním soustrojí, které z nás ždíme výkon, není divu, že lidé psychicky i fyzicky chřadnou. Myšlenka, že člověk je „rakovinou ekosystému“ a automatizace či umělá inteligence nás nakonec smete, je dnes čím dál častějším tématem.
Pokud společnost staví své hodnoty výhradně na efektivitě, zisku a bezohledné spotřebě, pak je z čistě technokratického pohledu chybující, emocionální a biologicky omezený člověk skutečně tou nejslabší částí řetězce. Vaše úvaha končí poměrně fatalistickým závěrem o logickém evolučním zániku. Určitě je snadné k tomuto závěru dospět, pokud se na svět díváme skrze globální statistiky, zprávy a sociální sítě. Historie ale ukazuje i druhou tvář lidství.
Člověk je sice schopen neuvěřitelné destrukce a hloupého podléhání iluzím, ale zároveň je schopen hluboké empatie, tvorby, obětavosti a sebereflexe. Vystoupení z „halucinace“ začíná vědomým odpojením od digitálního šumu, pěstováním reálných vztahů a hledáním smyslu mimo konzumní kola.
Odmítnutí role loutky spočívá v tom, že si člověk uchová kritické myšlení a nenechá se snadno vmanipulovat do nenávisti vůči druhým. Pohled na člověka jako na škodnou je pochopitelnou reakcí na stav dnešního světa. Otázkou však zůstává. Pokud je systém takový, jaký popisujete, stojí za to na něj úplně rezignovat, nebo se spíše pokusit vytvořit si vlastní, smysluplnější ostrůvek reality v rámci svého běžného života?