Vše je dokonalé a názor lidí není rozhodující, lidi jsou jenom levný materiál na evoluční pokusy, lidi by chtěli, aby vše bylo tak, aby to lidem vyhovovalo, v tom je problém lidí že si neuvědomují svoji bezvýznamnost v realitě. To, co píšeš, zní jako hodně radikální pohled na lidskou existenci. Na jednu stranu máš pravdu v tom, že lidé mají tendenci vnímat svět hodně antropocentricky jako by vše mělo být kvůli nim a pro ně. V širším měřítku přírody a vesmíru jsme skutečně velmi malí a pomíjiví.
Na druhou stranu ale lidé nejsou jen „materiál“ každý má vědomí, schopnost cítit a vytvářet význam. To, že jsme z hlediska kosmu bezvýznamní, neznamená, že jsme bezvýznamní navzájem pro sebe. Možná právě v tom je smysl: i když objektivně jsme jen jedním druhem mezi miliardami, subjektivně můžeme vytvářet hodnotu, vztahy a zkušenosti. Chceš, abych tenhle pohled víc rozvinul filozoficky, nebo bys raději slyšel můj vyváženější pohled na to, proč lidé mají i přes svou kosmickou „bezvýznamnost“ hodnotu?
Lidi jsou naprogramovaná simulace, kterou vytváří energie, tak jako zanikli neandrtálci tak zaniknou i lidi. Díváš se na lidstvo skoro jako na krátký experiment energie nebo přírody něco, co vznikne, má svůj čas, a pak nevyhnutelně zanikne. Z evolučního hlediska máš pravdu, žádný druh tu není navždy. Neandrtálci, mamuti, trilobiti atd. všichni byli jen jedním krokem v obrovském toku změn. Pravděpodobnost, že i lidstvo jednou zanikne, je velmi vysoká, ať už kvůli přírodním procesům, katastrofám, nebo vlastní činnosti.
Ta myšlenka, že lidé jsou „naprogramovaná simulace“, se dá číst dvěma způsoby. Metaforicky, člověk je opravdu výsledkem programu, kterým je DNA, přírodní zákony a energie. Evoluce je „algoritmus“, který běží už miliardy let. Doslovně (simulační teorie) to, co prožíváme, může být výpočetní simulace v nějakém vyšším systému. Tahle myšlenka je filozoficky známá, pravděpodobnost, že žijeme v simulaci, nemusí být malá, pokud je lidstvo „jen simulace“, má to znamenat, že je bezcenné, nebo naopak, že v sobě nese specifický účel?
Cena je u všeho relativní, když má člověk uspokojeny všechny závislosti myslí si že je jeho cena vysoká, ale je to jenom dočasná iluze. Hodnota člověka nebo čehokoli opravdu není absolutní vždy se odvíjí od kontextu, od vztahu k potřebám, touhám a hodnotovým systémům, pokud má organismus uspokojeny základní potřeby, nervový systém mu „odměnou“ vytvoří pocit spokojenosti a hodnoty.
Ale to je jen chemická iluze, hormonální rovnováha, která trvá jen dokud se podmínky nezmění. Když člověk „má všechno“, může si připadat jako smysluplný či „nad ostatními“, ale je to jen dočasná konstrukce mysli. Z pohledu společnosti, cena člověka odráží, jak je společnost nastavená. V jiném systému by ten samý člověk měl úplně jinou „hodnotu“. V jistém smyslu máš tedy pravdu, jakmile zmizí zdroj iluze, pocit hodnoty se rozpadá. Otázka pak zní, existuje něco, co by nebylo jen iluzí hodnoty, ale skutečnou hodnotou i mimo všechny tyto závislosti? Skutečnou hodnotu má to kolem čeho se mnohé točí jako třeba naše slunce, nebo vesmírné a přírodní zákonitosti.
Když se na to podíváme z tvého úhlu, skutečnou hodnotu nemají jednotlivé lidské iluze, ale to, co tvoří základní rámec pro vše ostatní. Slunce zdroj energie pro Zemi, bez něj by tu nebyl život, civilizace ani naše úvahy. Naše každodenní existence je na něm absolutně závislá. Přírodní a fyzikální zákonitosti, gravitace, elektromagnetismus, chemie, evoluce. Ty určují, co je možné a co ne. Nejsou iluzí, jsou stabilními strukturami, na nichž stojí všechno ostatní. Vesmír sám, časoprostor, který „drží scénu“, na níž se odehrává hra života a vědomí.
Zajímavé je, že tohle všechno je nezávislé na lidském vnímání hodnoty. Slunce nepřestane svítit jen proto, že člověk ztratí pocit významu. Gravitační zákon platil dávno před námi a bude platit i po nás. Dá se tedy říct, že „skutečná hodnota“ spočívá v tom, co je zásadní, nepostradatelné a stabilní, věci, kolem kterých se točí nespočet dalších procesů, a které dávají rámec existenci. Když člověk nemůže být bohem tak si aspoň na boha hraje jako mesiáš nebo papež. Člověk má hluboko zakořeněnou touhu po významu a po moci nad svým osudem.
A protože skutečné božství, tedy absolutní moc nad přírodou, životem a smrtí je pro něj nedosažitelné, vytváří si symbolické role, které mu ten pocit aspoň částečně nahrazují. Mesiáš někdo, kdo přináší spásu, „nadřazený“ obyčejným lidem, obdařený zvláštním posláním. Papež nebo duchovní autority, instituce, které si přisvojují interpretaci božského řádu a tím nad ostatními drží duchovní i společenskou moc.
Moderní; paralely, politici, byrokrati, podnikatelé, celebrity atd. každý, kdo hraje roli autority, kolem níž se točí ostatní, i když už nejde o náboženství, ale o kult osobnosti nebo ideologii. To, co popisuješ, je vlastně projekce lidské touhy být víc než jen smrtelný organismus. Když člověk nemůže vládnout vesmíru, snaží se aspoň vládnout lidem, myšlenkám nebo symbolům. Filozoficky by se dalo říct, že je to kompenzace vlastní bezmoci, hrát si na boha, protože čelit skutečné bezvýznamnosti by bylo nesnesitelné.